neděle 8. října 2017

knihovna - K. Blake: Anna krví oděná

Jeden restík zdolán, budeme se bát?

Kniha, která mi tu leží na hromádce nepřečtených dobře… tři roky určitě, možná i déle. Měla jsem chuť na něco duchařského, takže… přišla řada na Annu!


zdroj obrázku klik

kniha na: 



Originální název:  Anna Dressed in Blood

Rok vydání v ČR: 2013
Rok vydání originálu: 2012

Počet stran: klasická kniha 272

Žánr: horor, fantasy
série: Cas a Anna díl první

Vydal:  Baronet (web)
Překlad: Andrea Vašíčková

Sehnat knihu vzhledem k tomu, že už je čtyři roky po vydání může být maličko oříšek, ale co jsem koukala, tak Heuréka vám určitě poradí, kam se podívat, případně bazar na databazeknih.cz nebo jinde to jistí.


Anotace z databazeknih.cz:


Cas Lowood zdědil vzácné poslání: zabíjí mrtvé. Před ním to dělal jeho otec, dokud nebyl hrůzně zavražděn duchem, kterého měl zabít. Vyzbrojen otcovým tajemným a smrtícím athame, Cas cestuje po zemi se svou čarodějnickou matkou a kocourem, který větří duchy. Společně se vydávají po stopách legend a místního folklóru a snaží se držet krok s mrtvými zabijáky. Otravné věci jako budoucnost neřeší a přátele si drží od těla. Když přijedou do nového města, aby našli ducha, jemuž místní říkají Anna krví oděná, nečeká Cas nic než obvyklou rutinu: nastěhovat se, vypátrat a zabít. Místo toho ale najde běsnící prokletou dívku, přízrak, s jakým se dosud nesetkal. Stále nosí šaty, které měla na sobě v den své brutální vraždy roku 1958. Tehdy byly bílé, ale teď jsou rudě potřísněné a kape z nich krev. Od své smrti Anna zabíjí každého, kdo se opováží vstoupit do jejího opuštěného viktoriánského domu, kterému kdysi říkala domov. Avšak z nějakého důvodu Casův život ušetří


Vendi, recenzent amatér:


Očekávání:

Duchařina. Něco ve stylu seriálu Supernaturals. Lovci duchů to myslím přeložili? Bratři Sam a Dean, sekla jsem se někde u sedmé řady, ale milovala jsem je :) Přesně to jsem čekala i tady. Duchy, napětí, mráz po zádech a podobně.

Skutečnost:

Můžu říct, nestalo se. U této knihy se objevil velmi zajímavý paradox. Zajímalo mě, co bude dál. Jak se příběh vyvine, jak bude pokračovat, co se bude dít a přitom mě děj neuvěřitelným způsobem nudil, až uspával.

„…Nebojím se tmy. Můj spánek byl vždycky tvrdý jako skála a byl jsem na spoustě nebezpečných míst. Viděl jsem většinu toho, čeho se na tomhle světe, dá bát, a abych řekl pravdu, nejhorší je to, co člověka vyděsí za světla…“

Čím to je? Osobně si myslím, že za to může můj věk. Kdyby mi bylo o x let méně, asi tak o polovinu, pak by Anna krví oděná bylo terno. Ale teď? No… takové… no… vlažné. Přitom potenciál naprosto neuvěřitelný, kdyby si s tím autorka víc prohrála. Dala víc detailů. Zaměřila se na celkovou atmosféru. Tohle bylo takové nijaké, když už je člověk trochu vyčtený a má bujnější fantazii. A pokud za sebou máte pár řad třeba právě Lovců duchů, tak vás tohle nedojme. Po Lovcích jsem se bála jít ze schodů dolů do koupelny! Tohle bylo prostě… hm… tak jo a já jdu spát.

„…Šepot mi připomene, že jsou tu Mise a Chase. Začnu se otáčet, abych jim řekl, že to není nic, co bych už neviděl, a že bychom se mohli vrátit na party, ale v odrazu v okně uvidím Mikea, jak drží kus zlomeného prkna a mi jím na lebku s rukama nad hlavou… a mám pocit, že jen tak nic neřeknu…“

Oceňuji obal, ten mě zaujal velmi. Matně si vzpomínám, že až potom jsem hledala anotaci a po knize sáhla. Upoutala, bez diskuse. A pak tu ležela, protože jsem na duchařinu neměla myšlenky. A když jsem je měla, tak jsem se dočkala plytkého nemastného neslaného čehosi, čemu dávám dvě z pěti.

„…Dohodli se na kompromisu, protože máma milovala Shakespeara, a já skončil se jménem Theseus Cassio. Theseus podle toho zabijáka Minotaura a Cassio podle Othellova náměstka předurčeného k záhubě. Myslím, že to zní dost trapně. Theseus Cassio Lowood. Všichni mi říkají jen Cas. Asi bych měl být rád – táta miloval i norskou mytologii, takže mě mohlo dráždit, že mi lidi říkají Thor, což by bylo prostě nesnesitelné…“


Ano, je druhý díl. Ano, i by mě zajímalo, jak bude příběh Anny a Case pokračovat, jenže… ne, děkuji, neláká mě to natolik, abych šla knihu hledat v některém z antikvariátů nebo bazarů. Opravdu ne, je mi líto. Nebývám často kritická a mohla bych dát jen jednu kachničku a prsty mě svrbí, jenže ne. Když jsem dvě dala i Harlekýnkám! Tak musí dvojku dostat i Anna. Tak matně procházím v hlavě, zda jsem někdy jedničku dala. Chm. Zajímavé. Musím zapátrat. Ano, jednou… Mortdecaiův záhadný případ s knírem! Totiž dvakrát - Varovný signál


2 komentáře:

  1. Hele jo, asi to bude tím věkem, taky se mi dost často stává, že něco, co by mě nakoplo před dvaceti lety, mě teď spíš uspává :-).

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Vážně? Tak to jsem ráda, že v tom nejsem sama, už jsem se lekla :D

      Smazat

Každý komentář velmi potěší, i kdyby to byl obyčejný smajlík. Díky za Váš čas :)