Temná strana - kapitola desátá

Adventní překvapení číslo tři - situace nabírá dramatické obrátky. Ginny stojí tváří v tvář nepříteli. Ustojí to? Jak se bude chovat Severus? Byl to od začátku jeho plán nebo pouze improvizuje. A jak vysokou cenu jeden nebo oba naši hrdinové zaplatí?

Rating: zatím není a asi ani nebude - uvidíme - možná k závěru na jeden dílek

Párování: SS/GW (Severus Snape/Ginevra Weasleyová)

Stručná charakteristika: Když věci nejdou tak, jak bychom chtěli a všechny metody k dosažení cíle selžou, vyžádá si situace tu největší oběť. Nás samotné. Kam až jsme ochotni zajít pro správnou věc?

Betace: Claire  

Počet kapitol: 20-25 (napsáno bohužel jen 13)

KAPITOLA DESÁTÁ

Ginny zkameněla na místě. Obrazně. Měla pocit, že se jí strachy zastavilo srdce. Ve spáncích jí tepalo, knedlík v krku se změnil v jablko, tak byl tvrdý a znemožňoval jí polknout. Stála tam a snažila se nedívat na Severuse, ani do stropu. Hleděla na pána Zla.

“Podívejme se, ona se mě snad bojí, Severusi,” zašklebil se Voldemort. “Jen si nejsem jistý... Vedeš mi ji proto, abych ji mučil místo tebe? Kolik by toho tak snesla? Pět minut maximálně,” vysmíval se jim oběma. “Nebo ji mám použít jako návnadu pro pana Pottera? Dobře víš, že až nadejde ten správný čas, chlapec, který přežil,” prsknul jízlivě, “se připlazí sám.”

“O tom nepochybuji, můj pane,” přitakal Severus. “Ale jsem si jist, že slečna Weasleyová se nám bude v mnohém hodit. Mít někoho mezi Nebelvíry nemůže být na škodu. Navíc si představte, jaký zmatek se strhne, až ji odhalíte?” mazal mu med kolem pusy a doufal, že se nemýlí a nevede Ginny na jistou smrt. To by si nikdy noedpustil. Přestože v koutku duše s touto variantou musel chtě nechtě počítat.

“Zajímavé,” přimhouřil Voldemort oči, naklonil hlavu a tasil hůlku. O Ginny se pokoušely mdloby kombinované s infarktem. “Jinými slovy způsobit chaos v příhodnou chvíli,” blížil se k vyděšené dívce a oči mu zlověstně plály. “Ale nemáš mě za úplného pitomce, Severusi, že ne?” máchl hůlkou a Ginny přeletěla půl místnosti a přistála na zemi. Snape jako by ani nehnul brvou. Stál na místě a pohledem neuhnul z pána Zla.

“Nikoli, můj pane,” odvětil odevzdaně.

“Zrovna slečna Weasleyová se přikloní na stranu zla? Jen tak? Její rodina je možná čistokrevná, ale jsou to krvezrádci a jako takoví patří k mudlovským šmejdům, ale dobrá, dobrá,” rozhodil Voldemort rukama na znamení, že Severusův nápad bere, alespoň pro danou chvíli. “Odpověz mi na prostou otázku Proč a já podle tvé odpovědi rozhodnu o jejím osudu,” zakmital slizkým jazykem ve svých ústech a šíleně se zasmál.

“Řekněme, že slečnu Weasleyovou dostihla nerozvážnost mládí,” sepnul Severus ruce za zády a pousmál se, respektive ušklíbl. “Není to poprvé, kdy se nezkušená naivní dívka zamilovala do o dost staršího muže. Lidé jsou slabí, pošetilí. Dělají věci, které je činí zranitelnými a z vlastní zaslepenosti ve jménu domnělé lásky se pak dopustí osudových chyb,” přednesl předem připravenou lež. Voldemort pohrdal láskou a city obecně. Něčím tak přízemním a lidským, mělo by to zabrat, Severus v to pevně doufal.

“Kdo by to do tebe byl řekl, Severusi,” usmál se pán Zla slizce. “A kdo by to byl řekl do ní,” přešel k Ginny. “Vidíš, tvé zrádné srdce tě dostalo až sem a tady vše teprve začíná, ty malá zrádná zrzavá… Crucio!” mrskl hůlkou a Ginny se zkroutilo tělo pod náporem kletby. Jestli mučení od Carrowových považovala za kruté, pak tohle bylo na stupnici od jedné do desíti o hodnotě sto! “Neboj se, příteli, nechám ti ji na hraní,” ušklíbl se Voldemort směrem k Snapeovi. “Pošlu tvým zrádcovským rodičům a celé tvé rodině jasné poselství,” zaznělo Ginny v hlavě. “Poznamenám tě navždy tak jako nikdo jiný,” sliboval, totiž vyhrožoval, hlas rezonující uvnitř její mysli. “Crucio!” zachechtal se tentokrát nahlas. “Jen pojď dál, Luciusi,” vyzval právě příchozího Malfoye. “Máme vzácného hosta. Severus nám přinesl dárek. A my mu ho vrátíme, aby si s ním mohl hezky hrát a snad konečně pohnout s tím, co po něm chceme!” obořil se vztekl na zmiňovaného. “Tak, slečinko, hezky se postavíme,” zvedl Ginny kouzlem na nohy. “Severusi, nauč ji slušnému vychování,” donutil ji se uklonit. “Tak se mi to líbí a teď... každý pes má mít známku,” zasmál se vlastnímu vtipu a než se Ginny nadála, měla na levém předloktí znamení zla. Voldemort ji postrčil směrem k Severusovi, ale pak, jako kdyby si to rozmyslel, si ji zase přitáhl k sobě, nechutným hrubým jazykem jí olízl tvář a zase ji pustil. Jenže v půli cesty k Severusovi ji přes záda švihl neviditelným bičem. Ginny do očí vyhrkly slzy a skácela se na kolena.

Už toho na ni bylo moc. Svaly měla bolavé od mučení, záda v jednom ohni, ruka jako kdyby ani nebyla její a to znamení se jí vypalovalo i do mozku. V uších stále dokola zněla Snapeova slova o zamilovanosti. Umřít se jevilo jako snadná cesta, jak z toho všeho ven. Prostě sebou plácnout na podlahu, zavřít oči, duše opustí tělo, které chladne a tuhne.. tak jednoduché a rychlé by to bylo. Jenže to ne. Ona musí klečet, upínat pohled k de facto nepříteli a modlit se, ať už může jít pryč. Ať už to má za sebou. Vysvobození je na dosah, ale ještě musí strpět jednu ránu a pak pán Zla Snapeovi milostivě dovolí, aby si tu špínu zvedl a táhl mu i s ní z očí. Ginny se o Severuse opřela a pokud něco říkal, nevnímala ho. Soustředila se jen na nádech a výdech. Jakmile přišla řada na přemístění, udělalo se jí zle. Naštěstí nebyla schopná nervozitou celý den nic sníst, proto neměla ani co vyzvrátit.

“Pomalu a povrchně, žádný hluboký nádech a výdech, pomalu, nádech nosem, výdech ústy,” poučoval ji tichý hlas. Ginny to nemohla snést a tak se ho pokusila od sebe odstrčit, neměla však dostatek sil, aby se jí záměr podařil. “No tak, bude to dobré,” konejšil ji dost neobratně.

“Dobré?” zasípala. “Nic nebude dobré! Mám znamení zla, jsem poznamenaná… na pořád!” odstrčila ho od sebe, tentokrát s větší razancí. “Jak jste to mohl dovolit? O tomhle jsme nemluvili! Už nikdy…” zajíkla se, “už nikdy se nebudu moct své rodině podívat do očí. Už nikdy se nebudu moct svléknout, tohle,” vyhrnula si rukáv svetru, “mě zničí. To je nějaký váš trest? Pomsta za drzost? Teď jste konečně spokojený?” útočila na něj dál. “A co ty kecy o zamilovanosti? Ty se vzaly kde? Copak vás by mohl někdo milovat?” snažila se vstát, ale nešlo to, tělo ji neposlouchalo a tak si dost nedůstojně kecla zase zpátky na pohovku, na které oba seděli. Lhala, už dlouho věděla, že ji k němu něco poutá a přitahuje. Možná ne úplně láska, ale sympatie a pocity, kterým nerozuměla, ano.

“Zapomínáte, že jsem byl ve vaší hlavě,” napomenul ji jemně. “A se znamením jsem nepočítal. Nejde předvídat jeho chování. Jsem kouzelník, slečno Weasleyová, ne jasnovidec. Měl jsem dost práce a starostí s tím, abych vás udržel naživu,” připomněl jí, že karty rozhodně nehrály v její prospěch a celá věc byla notně riskantní už od samého počátku.

“Nepočítal?! A s čím jste počítal? Že mě zabije? Že mu řeknete, že se mnou spíte, abych vypadala ještě hůř a víc poníženě? Prý hračka a pes! Jsem člověk a vy jste mě zničil!” křičela, ne - přímo na něj řvala.

“Jinými slovy byste raději byla mrtvá?” vydedukoval mezi řádky z jejího výstupu. ano, byl schopen pochopit, že je naštvaná, vyděšená a bolí ji každičký sval a kůstka v těle, ba dokonce každý nerv. Ale nechápal, proč tak vyšiluje. Žila, což je luxus, kterému se mnoha lidem po rozhovoru s Voldemortem nedostalo!

“Jinými slovy,” použila jeho slovní obrat, “bych vás teď nejradši proklela a přála vám, abyste trpěl,” prskla zoufale.

“Zapomínáte, slečno Weasleyová, že já už jsem trpěl,” přimhouřil oči a probodl ji pohledem. “A v jistém slova smyslu trpím stále,”  poznamenal spíš sám pro sebe.

“Trpíte, protože jste si takový úděl vybral. Trestáte sám sebe za lásku k ženě, která si vybrala někoho jiného. Trestáte sám sebe za osud, který jste si zavinil sám svým špatným rozhodnutím. Jen proto, že sám sobě nedokážete odpustit, ještě není nutné, abyste přál utrpení i jiným,” opětovala jeho vražedný nasupený pohled. “Už jste dost starý na to… Ve svém věku už byste měl umět se nad věci povznést a nenechat minulost, aby vám poznamenala budoucnost,” konečně se jí povedlo vstát. Zřejmě z návalu vzteku, který přehlušil i veškerou bolest.

“Jak se opovažujete soudit něco, čemu nerozumí a o čem vůbec, ale vůbec nic nevíte!” vstal prudce i Severus, který měl tu výhodu, že dnes zůstal Cruciatu ušetřen, čili byl v nebývalé formě.

“A jak se vy opovažujete tvrdit, že jsem do vás zamilovaná!” obořila se na něj. “Jak se opovažujete tvrdit, že jste měl dost práce s mou záchranou. Jen jste tam stál a plácal hovadiny,” rozhodila bezmocně rukama a neměla daleko k slzám. Byla ovšem tak zmožená, že na pláš neměla sílu. Narůstal v ní vztek a pocit beznaděje.

“Varoval jsem vás a to opakovaně!” zvedl varovně prst a napřímil se, aby demonstroval svou nadřízenou pozici, “že to rozhodně nebude procházka růžovou zahradou ani romantická schůzka při měsíčku. Několikrát jste dostala možnost ze všeho vycouvat. Několikrát!” zdůraznil. “Ale vy jste si nedala říct, ani jste se nenechala odradit. Tak mi tu teď neskučte jako malé mrně, které má rozbitou hračku. Jste dospělá, a jako taková jste si plně vědoma následků svých rozhodnutí, a tohle,” ukázal na její předloktí, “je jeden z nich. Nikdo vás nenutil tam se mnou jít a nikdo-” dál se nedostal. Přerušilo ho hlasité mlasknutí a pálivý pocit, rozlévající se po jeho tváři. Ta malá nebelvírská mrcha mu dala facku!

Ginny netušila, kde se v ní vzala ta odvaha. Potřebovala ho nějak přerušit. Zavřít mu klapačku a ruka jí vystřelila dřív, než se nad tím stihla zamyslet. A co dělá správná dáma z románů, když ji muž zažene do úzkých a ona neví, jak z toho ven? Omdlí! U Ginny se ovšem nejednalo o záměr ani hraný úskok, nýbrž o selhání sil. Na její tělo i mysl už toho prostě bylo přespříliš. Severus ji jen tak tak zachytil, aby neupadla na zem. Opatrně, a snad i s jistou dávkou něhy, odnesl bezvládné tělo k sobě do ložnice a položil na postel. Teď ji nemohl nést do jejího pokoje nebo nechat jen tak na pohovce. Až se vzbudí, bude dezorientovaná a vyděšená. Přikryl ji peřinou a sám zamířil do koupelny. Potřeboval si opláchnout obličej. Hábit i vestu pověsil na své místo na háčku na dveřích a zůstal tak jen v bílé košili a černých kalhotách. Prohrábl si havraní vlasy, které měl posledních pár dní delší než obvykle. Vzhled bylo něco, co absolutně neřešil. Nikdy, natož za současné situace. Zahleděl se na svůj obraz v zrcadle a pěstí do něj udeřil. Ne, že by se tím uklidnil, ale nemohl se na sebe už déle dívat. Co jen to provedl?