čtvrtek 7. prosince 2017

Temná strana - kapitola devátá

Adventní překvapení číslo dva - Severus drží Ginny v pevném sevření. Snadné řešení svých problémů má takřka na dosah. Jak snadné by bylo prostě zmáčknout a lup... co nakonec udělá? Jak Ginny zareaguje a nechají na sebe následky dlouho čekat?



Rating: zatím není a asi ani nebude - uvidíme - možná k závěru na jeden dílek

Párování: SS/GW (Severus Snape/Ginevra Weasleyová)

Stručná charakteristika: Když věci nejdou tak, jak bychom chtěli a všechny metody k dosažení cíle selžou, vyžádá si situace tu největší oběť. Nás samotné. Kam až jsme ochotni zajít pro správnou věc?

Betace: Claire  

Počet kapitol: 20-25 (napsáno bohužel jen 13)



KAPITOLA DEVÁTÁ

Ginny zalapala po dechu. Nezmohla se na nic. Snapeova reakce jí vzala nejen pomyslný vítr z plachet, ale i kyslík, protože ji svíral čím dál pevněji a zároveň ji propaloval pohledem. Nedokázala se bránit, nedokázala uhnout, nedokázala nic, jen tam sedět a šokovaně na něj hledět. Totálně ztuhla, což moc nehovořilo v její prospěch.

“Kdy vám dojde, že tohle není nevinná hra? Tady jde o životy. Nepořádáme tu slovní přestřelky nebo šarády. Pan Potter má namále a celý kouzelnický svět s ním. Čas se krátí, atmosféra přituhuje a ON je čím dál neklidnější. Napadlo vás, slečno Weasleyová, že jste vsadila na špatnou kartu? Že jste udělala chybné rozhodnutí, které už nepůjde vrátit zpět? A kdyby jen jedno…” zavrtěl nepatrně hlavou. “A já vám teď dám poslední možnost ze všeho buď vycouvat, nebo do toho zabřednout ještě víc,” dodal a trochu povolil stisk, úplně ji však nepustil. “Možnost první - teď zvednete ten svůj nebelvírský zadek, vrátíte se do ložnice a budete dělat, že uplynulé týdny nikdy neproběhly a my dva se vůbec neznáme,” což byla svým způsobem pravda. Neznala ho. “Možnost druhá - půjdete se mnou k Voldemortovi,” vyslovil chladně a Ginny se udělalo zle. Hlasitě polkla a ztuhla v šoku. Jedna cesta lepší než druhá. Buď všechno zahodí, nebo naopak bude všechno riskovat. Co tím sledoval?

“Ni-” chtěla promluvit, jenže jak ji stále držel, moc to nešlo. Severus pochopil rychle a dal svou ruku pryč. “Nikam nejdu,” zachraptěla a rozkašlala se.

“Slečno Weasleyová, tohle je teoreticky možná odpověď na obě dvě otázky,” změřil si ji pohledem a pokusil se vstát. Sezení na studené zemi už měl tak akorát dost.

“Chtěla jsem říct, že se po tom všem nevzdám, jak byste asi ocenil. Půjdu s vámi,” uvedla rychle věci na pravou míru. Nepodstoupila všechny ty školní tresty, Cruciaty, mučení, noční pátrání, trénování obranných a útočných kouzel proto, aby se teď vzdala. Už to nedělala jen pro Harryho jako v začátku. Chtěla se tomu všemu postavit a chtěla to udělat po Snapeově boku. Nevěděla proč, ale nemohla jinak. On jí dal šanci. Svým zvráceným způsobem v ní věřil. Věřil, že není jen malá holka, která nic nedokáže. Ať byl jaký chtěl, vzal ji pod svá křídla. I kdyby jen za tu záchranu před Carrowem v Zapovězeném lese. Udělá, co je potřeba, aby dál zůstala aktivním členem odboje. Tak by to řekl Neville.

“Uvědomujete, co jste mi právě odsouhlasila?” potřeboval se ujistit. Musí chápat, do čeho se pouští. Skončí veškerá legrace. Ne, že by se doteď skupinově popadali za břicha. “Může vám jít o život. Už třeba nikdy nemusíte spatřit svou rodinu. Chcete se pro pana Pottera obětovat?”

“To není pro Harryho,” zavrtěla hlavou a také vstala. Nebude tu před ním sedět v ponížené pozici. “Tohle je pro mě. Je to můj boj. Já se rozhodla do toho všeho jít. Pátrat po meči, zachránit vás, spolupracovat s vámi a chci v tom pokračovat. Jak bych tu mohla jen tak sedět a čekat, co se stane, když právě moje rodina venku bojuje? Mamka, taťka, Percy, Fred, George, Ron, Harry, Hermiona. Všichni. Nás zavřeli sem a myslí si, že tím nás mají z cesty. Že se třeseme strachy a na nic se nezmůžeme, jenže to jsou na omylu. Máme vlastní způsoby, jak se zapojit, dozvědět, co potřebujeme, připravit a až přijde čas… až se rozpoutá válka, my budeme její součástí,” pronesla plamenně.

“Máte odvahu,” ocenil, “jenže i ta může být někdy spíš na škodu. Poslouchala jste mě dobře? Vezmu vás k Voldemortovi,” zopakoval znovu. “A to nebude něco, co jde jen tak přejít. Máte představu, co vás tam bude čekat?” zeptal se. “Ne, samozřejmě,” ušklíbl se, když zavrtěla hlavou v odpověď na jeho otázku. “Neposadí vás do křesla, nenabídne sušenky a nezačne přátelsky klábosit,” skoro se jí vysmíval. “Bude vás mučit, vyslýchat, týrat, zraňovat. Jestli to přežijete, poznamená vás to na celý zbytek života,” snažil se ji dost okatě odradit. Stále doufal, že si to rozmyslí. Nechtěl ji obětovat. “Chápete, že se vás pokouším využít, abych získal čas?” odkryl část svého plánu.

“Pro Harryho, Rona a Hermionu?” tázala se rychle. “Pak tím spíš do toho jdu,” odpověděla tentokrát ona na jeho kývnutí.

“Cesty do pekel jsou dlážděny dobrými úmysly,” pronesl tiše. “Zítra, v sedm hodin, buďte přesná, musíte se před odchodem připravit,” řekl stroze a zase ji nechal stát samotnou na chodbě a zmizel ve svých komnatách. Ginny jen hlasitě vzdychla a vrátila se do pokoje. Nespala a celý den pak byla jako na trní. V hlavě jí stále zněla Snapeova poznámka Jestli přežijete… Po večeři ve Velké síni se převlékla ze školní uniformy do riflí, bílého trička a tmavě zeleného svetru. Až cestou jí došlo, že zelená sice ladí s jejími zrzavými vlasy, ale vzít si coby Nebelvírka v tenhle možná její poslední den zmijelskou barvu? To asi nebyl úplně fajn nápad. Ale už bylo pozdě se vracet, aby se převlékla a kouzlo změny barvy jí ne a ne naskočit. Snape na ni musel čekat, protože otevřel, sotva vyšla z poza rohu.

Chtěl ji pozdravit spojením dobrý večer, ale přišlo mu to v danou chvíli nepatřičné. “Než se tam vydáme, bude potřeba vám upravit paměť. Tohle je myslánka, určitě už jste se o ní někdy něco učili,” vysvětlit přítomnost velké kameninové nádoby, která se vznášela ve vzduchu uprostřed místnosti. “Jsou dvě možnosti. Můžu vám vzpomínky upravit. Nebo vám je mohu vyjmou a po návratu zase vrátit,” dal jí znovu na vybranou.

“A když byste je změnil, to už by potom vrátit do původního stavu nešly?” zeptala se vcelku logicky.

“Teoreticky šly,” pokrčil rameny, “musel bych si jednotlivé změny zapamatovat, případně zapsat, nebo jednotlivé vzpomínky zkopírovat. Tu originální uložit mimo vaši hlavu a v paměti vám ponechat tu upravenou,” přemýšlel nahlas.

“To zní jako docela dost práce, rychlejší bude ty, kterých se to týká, vyndat,” pokusila se pousmát.

“Je vám jasné, že vám teď vlezu do hlavy? Protože budu potřebovat projít každičkou vzpomínku, která se týká mé osoby, a zjistit, zda ji může pán Zla vidět či nikoli?” upřeně na ni hleděl a hledal  známky zaváhání.

“V tom případě jsme ale měli začít už včera,” pokusila se vážnost situace zlehčit.

“Jsem rychlý, když na to přijde,” oponoval. “Konec slovíčkaření,” utnul případný další rozhovor, postrčil Ginny k myslánce, znovu si stoupl čelem k ní, přiložil hůlku k jejímu spánku a zašeptal kouzlo. Ginny nedokázala odtrhnout pohled od jeho soustředěného výrazu a Severus zatím pozoroval, jak jednotlivé vzpomínky jako stříbrné vlasce vzduchem jako pírka slétávají do myslánky vedle nich. Ginny necítila vůbec nic, ze začátku, po pár minutách se jí nepatrně začala motat hlava a postupně se začala dostavovat nevolnost. Když už to nemohla snést, podlomila se jí kolena a Severus ji jen tak tak zachytil. “Už to skoro bude,” zašeptal jí do ucha, pomohl jí zpět na nohy a pokračoval v započaté práci. “Odpočiňte si,” dovedl trochu zmatenou Ginny ke křeslu, počkal, až se posadí a pak se vrátil k myslánce a jejím vzpomínkám. Ponořil se dovnitř, aby mohl separovat ty, které dá zpět do její hlavy, od těch, které zůstanou zde - v Bradavicích, protože je Voldemort nesmí vidět. Asi je vám jasné, že musel nutně narazit i na Ginnyny myšlenky a úvahy ohledně jeho samotného. Její vnitřní monology a všechny ty otázky, které s ním souvisely. Pro jistotu je vytřídil stranou. Voldermort tohle skutečně znát nepotřeboval. “Je čas,” vytrhl Ginny svým hlasem z jakéhosi transu. “Ty přijatelné jsem vám vrátil a zbytek tu na vás počká,” nabídl své studentce ruku, aby mohla vstát. Jen beze slov přikývla a Severus je v mžiku přemístil před bránu Malfoy Manor. Ginny na tom místě nikdy nebyla a tak ji tmavý, temný, až strašidelný monumentální dům ohromil. “Dokud neřeknu, držte se za mnou,” poučil ji a vydal se k hlavním dveřím. Nikdo je celou cestu nezastavil. Ginny cítila v krku knedlík a chlad ve svých rukou. Tak to bylo vždy. Jakmile ji ovládla nervozita, ruce, nohy a nos měla ledové. Pokusila se polknout ve snaze se toho protivného knedlíku zbavit.

“Severusi, dnes jsem tě nevolal, tak copak tě přivádí?” slizkým hlasem pronesl Voldemort. “Máš pro mě snad pana Pottera? Našel jsi, oč jsem tě žádal? Udělal jsi konečně nějaký pokrok nebo jdeš jen zbaběle škemrat o víc času?” prakticky se mu vysmíval a už sahal po hůlce, aby si užil večerní dávku mučení a odreagování. Nic nechutná lépe jako utrpení způsobené jeho vlastní rukou.

“Nemám sice pana Pottera, ale podařilo se mi pro naši věc získat velmi silnou páku,” řekl sebevědomě Snape a udělal krok stranou, aby Voldemort spatřil Ginny, doteď schovanou v bezpečí za Severusem. “Slečna Weasleyová se rozhodla pro správnou stranu,” dodal s pořádnou dávkou hrané spokojenosti.


4 komentáře:

  1. Děkuji za pokračování, děj krásně ubíhá, těším se na další část :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky ti za další kapitolu! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Není za co - já děkuji za věrnou čtenářku a navíc komentující poctivě všechno! :D ♥

      Vymazat

Každý komentář velmi potěší, i kdyby to byl obyčejný smajlík. Díky za Váš čas :)