čtvrtek 21. prosince 2017

Temná strana - kapitola jedenáctá

Adventní překvapení číslo čtyři a také poslední - situace se opět přiostřila a tentokrát se stalo něco, co už nepůjde vzít nikdy zpátky. Jak to Ginny rozdýchá? A najde už konečně pan Potter cestu do hradu nebo bude dál bloudit Merlin ví kde?



Rating: zatím není a asi ani nebude - uvidíme - možná k závěru na jeden dílek

Párování: SS/GW (Severus Snape/Ginevra Weasleyová)

Stručná charakteristika: Když věci nejdou tak, jak bychom chtěli a všechny metody k dosažení cíle selžou, vyžádá si situace tu největší oběť. Nás samotné. Kam až jsme ochotni zajít pro správnou věc?

Betace: Claire  

Počet kapitol: 20-25 (napsáno bohužel jen 13)



KAPITOLA JEDENÁCTÁ



Přicházela k sobě. Pomalu se probouzela a nemohla setřást pocit, že se ocitla ve špatném snu. V hodně špatném snu, ze kterého se nejde oklepat. Prohrábla si vlasy a otevřela oči. Všude byla tma a vzduch kolem voněl jinak. Víc bylinkově a mužsky než její pokoj. I materiál přikrývky byl jiný. Hrubší a teplejší. Ono konec konců i ta místnost, přestože tmavá, dávala tušit, že není ve své ložnici. Něco vedle ní se pohnulo. Matrace se zhoupla. S kým to spí a kde vlastně je? Ještě zmatenější než před pár vteřinami se posadila a tělo vedle ní mlasklo ze spaní. Objala se rukama, protože mráz, který jí přejel po těle, způsobil, že se do ní dala zima. Bezděčně zavadila o levé předloktí a sykla bolestí. Bříšky prstů jemně přejela po látce, zakrývající… “Nebyl to sen,” zasténala. “Co si jenom počnu?” zakryla si ústa, aby nezačala vzlykat nahlas. Bylo jasné, kde se nachází a kdo to leží vedle ní.

“Měla byste ještě chvíli spát, do svítání je čas,” promluvil Severus, který nespal od chvíle, kde se posadila. Vlastně pořádně nespal od okamžiku, kdy vedle ní do své postele ulehl. Nebyl zvyklý s nikým své lože sdílet. Tohle bylo v jeho životě… poprvé.

“Myslím, že už nedokážu usnout a jak bych mohla, vždyť-” zarazila se. Mísil se v ní vztek, strach, obavy, zděšení, panika. “Jak to, že vy dokážete spát? S tím vším, co jste za svůj život způsobil? Lilly jste nezachránil. Zabil jste Brumbála. Hrál na obě strany a teď řídíte školu a jste jeho pravá ruka a navíc… navíc jste mě poznamenal na celý život. Jak můžete klidně spát?” rozzlobila se na něj, protože byl první na ráně. A protože za to mohl, i když si byla vědoma skutečnosti, že jí dal možnost vycouvat a zvolit si strany, jenže teď byla zaslepená vztekem a zoufalstvím.

“A kdo říká, že dobře spím? Předjímáte, slečno Weasleyová, věci, o kterých nemáte ani ponětí. Ať už se vaše domněnky týkají mé minulosti, současnosti nebo budoucnosti,” zůstával stále ležet na zádech a mluvil k ní klidným hlasem.

“Jistě, takže ten váš vyrovnaně chladný, emocí prostý tón je moje halucinace? Nezúčastněný postoj a pohrdavý pohled se mi taky zdá? Že kolem sebe šíříte strach je jen klamavé zdání? A navíc si myslíte, že fakt, že jste Harrymu pomohl k meči Godrika Nebelvíra všechno smaže? Vy jste jen arogantní zahořklý starý-” dál se nedostala, neboť ji Severus prudce stáhl pod sebe.

“Už mám těch vašich urážek až po krk. Chápu, že jste naštvaná, máte zlost a já jsem ten, kdo podle vás za všechno může, ale tak to není. Nenutil jsem vás stát se aktivní členkou odboje, nenutil jsem Aberfotha, aby vám pomáhal, nenutil jsem pana Longbottoma, aby strkal nos kam nemá a další a další věci. Složil jsem sliby, přísahy, říkejte tomu, jak jen je ctěná libost, ale jsou úkoly, které musím splnit, ať se mi jejich podstata a obsah líbí či nelíbí. Válka klepe na dveře a až přijde konečné zúčtování, jsem ochoten zaplatit cenu nejvyšší,” mluvil tiše, přesto pevně a rozhodně.

“Jak… jak to myslíte?” zakoktala se. Její oči už přivykly tmě, a tak nespouštěla pohled z jeho tváře. Tlačil ji do matrace a cítila, jak mu tluče srdce a jak ji hřeje. Nebyl na dotek ledový, jak by se někdo mohl mylně domnívat. Netušila, kde sebrala odvahu, aby zvedla jednu ruku a pohladila ho po tváři. A rovněž neměla zdání, kdy dostala ten skvostný sebevražedný nápad, a sice aby zvedla nepatrně hlavu a políbila ho na rty. Chlap by řekl ženská… ženská by řekla… bláznovství. Prostě jí přeskočilo.

Severus se jejího doteku nejprve lekl. Nebývalo zvykem, aby se ho ženy dotýkaly a ona byla ještě dítě. Chtěl vstát, vykázat ji do jejího pokoje a pak si zase lehnout. Tentokrát sám. Místo toho ucítil její rty na svých a měl co dělat, aby ji dokázal odstrčit. Stejně jako nedávno na chodbě, i teď sevřel její bílé hrdlo a zatlačil hlavu zpět do polštářů. Opět se ho zmocnila ta myšlenka… zmáčknout a ukončit tak její trápení. Vyslyšet její nevyslovené přání. Ale byla jím opravdu smrt? Co kdyby existovala malá šance, že se nemýlil ve svých předpokladech a závěrech, které vyplývaly z exkurze do jejích vzpomínek? Nesmysl! Okřikl v duchu sám sebe. Ale byla tady. Nekřičela, nesápala se po hůlce a jemu po krku. Ležela pod ním. Poprvé v životě cítil a vnímal pod svým tělem ženské tělo. Drobná ňadra, zrychlený dech, specifickou vůni, srdeční tep. Mohl by využít situace a nezemřít jako panic, neboť jeho smrt byla nevyhnutelná. Ukončil myšlenky jediným prudkým pohybem. Ne, neuškrtil Ginny. Sklonil se k ní a opětoval polibek, který mu ona dala jako první.

Ginny by zalapala po dechu, kdyby mohla. Nejdřív se zdálo, že zase pocítí nedostatek kyslíku a objeví se mžitky před očima, jenže ne… nic takového se nestalo. Snape ji líbá! To uvědomění způsobilo, že málem přestala dýchat. Byl… neohrabaný. Neuměla takové zjištění nijak vysvětlit, ne že by na podobné úvahy snad měla čas. Bála se pohnout… nechtěla, aby přestal. Když se odvážila pohladit Severuse po boku a už už se zdálo, že vyjma rtů zapojí i jazyk, vyrušil je… poplach?

Místností se rozezněl hlasitý pískot a Severus prudce vstal. “Je tady,” posadil se na posteli a odkašlal si.

“Kdo?” nechápala Ginny, koho myslí a proč ten alarm.

“Pan Potter právě dorazil do Prasinek, nemáme moc času,” zvedl se z postele a podal jí ruku.

“Jak, jak to myslíte?” začala znovu koktat.

“Bože, to ti s tím znamením vypálil i mozek a zdravý rozum?” v návalu stresu přešel k tykání.

“Já nevím!” vykřikla na něj.

“Byla jen otázka času, kdy se pan Potter, slečna Grangerová a tvůj bratr budou muset vydat sem. Poslední viteál je tady,” vysvětli a natáhl se, aby ji mohl postavit.

“Vite co?” zavrtěla hlavou, ucukla před jeho dotekem a vstala sama.

“Na to teď není čas, musíš se vrátit do svého pokoje. Z Prasinek tu budou co nevidět a než se zeptáš jak, nezapomeň, že jsem ředitel a školu znám jako své boty. Nebo si snad myslíš, že nevím o tajné chodbě, která vede k Aberforthovi? Proč myslíš, že ji Carrow a ostatní ještě nenašli? Protože jsem ji zamaskoval,” řekl, nijak vychloubačně. “Bolly!” zavolal na svého skřítka. “Přesuň slečnu Weasleyovou do jejího pokoje a pak se sem vrať,” přikázal.

“Počkej-” dožadovala se jeho pozornosti a dalšího vysvětlení.

“Nemáme čas čekat, válka je na spadnutí. Jak dlouho myslíš, že bude trvat, než sem nakráčí pán Zla? Musíš být s nimi. S nimi budeš v bezpečí. Ať se stane cokoli, neudělej žádnou pitomost,” varoval ji, “běž!”

“Mám znamení, už jsem pitomost udělala. Líbala jsem se s vámi… s tebou, co mám teď dělat?” skoro se rozbrečela, protože toho už vážně bylo až až a věcii se děly příliš rychle, že neměla čas je vstřebat.

“Aha, vy myslíte tamto,” zamračil se a vrhl opovržlivý pohled na svou vlastní postel. “Oba víme, že to ani pro jednoho z nás nic neznamenalo, slečno Weasleyová, takže vám nic nebrání jít vřele přivítat pana Pottera a já se připravím na totéž,” pronesl chladně.

Ginny otevřela pusu a zase ji zavřela. Napřáhla ruku a místností zaznělo hlasité mlasknutí. Neměla důvod mu cokoli říkat a navíc… ani zůstávat. On nikdy nic nepochopí a nikdy ji k sobě nepustí blíž. I kdyby nakrásně byla pravda, že k němu pociťuje něco jako lásku, tak on by to nepoznal, ani pokud by si to nechala vytetovat na čelo! Běžela chodbou a snažila se zastavit slzy, které ji pálili v očích. “Harry,” vydechla, jakmile vběhla do jejich nové společenské místnosti, do které ústila chodba od Aberfortha. “Snape ví, že jsi tady,” zvážněla, ale i přesto mu vběhla do náruče. Nutně potřebovala obejmout a bylo jedno, od koho to přijde, Natáhla ruku, aby se k nim připojila i Hermiona a ta sebou stáhla Rona. Malé hromadné objetí, než se spustí peklo.

“Co uděláme?” vyrušil je Neville.

“Za chvíli přijde zbytek řádu, Aberforth nám pomůže, není moc času,” svěřil jim Harry část plánu.

“A proč jste tady?” zaznělo z davu.

“Něco hledáme,” pronesla Hermiona tajemně.

“Něco?” zamračila se Ginny a pohledem těkala z Harryho na Hermionu, pak na Rona a zase zpět.

“Něco vzácného, co patřilo Roweně z Havraspáru. Artefakt, možná šperk,” odtajňoval Harry.

“Její diadém,” špitla Lenka.

“Co je diadém?” tázal se Ron a v hlavě pátral, kam by to slovo zařadil.

“Něco jako tiára,” pronesla Hermiona.

“Díky, to mi ohromně pomohlo,” zavrtěl hlavou ironicky.

“Čelenka nebo korunka. Ale je už dlouho ztracený,” znovu se ozvala Lenka. “Vím ale o někom, kdo by mohl vědět, kde je,” dodala.

“Výborně, kdo?” vykřikl nadšeně Ron, ale z dalšího rozhovoru je vyrušil přísný hlas nesoucí se prostorem… “Všichni studenti se okamžitě shromáždí ve Velké síni!” Nikdo se neodvážil neuposlechnout. Se svěšenými hlavami zamířili tam, kam byli povoláni, vědomi si faktu, že dnes se bude lámat chléb. Popisovat další děj není potřeba, máme něco lepšího. Scénu, která si nezaslouží jakkoli upravovat, a proto se podívejte sami a sejdeme se příště u další kapitolky, která na ni volně naváže. Máme tu verzi jak českou, tak anglickou.

česká verze:



originál ♥ !


2 komentáře:

Každý komentář velmi potěší, i kdyby to byl obyčejný smajlík. Díky za Váš čas :)