Jdi pryč a už se... část X.

Opožděný dárek k narozeninám! Od minule proběhla celkem dlouhá pauza, ale naplánováno bylo deset dílů. A jestli koukám dobře, tak zveřejněno pouze devět, čili to přesně vybízí k pokračování, na které jsem neměla úplně kulky, jenže oslavenkyně řekla: “Go ahead!” Tak já teda go!

Věnováno Wixie.

(zdroj obrázku klik)

Rating: není

Betace: sama sobě betou

Počet kapitol: konečné slovo zní deset

Klíčová slova: Raymond Reddington, víc netřeba dodávat

Všechny postavy, které figurovali v seriálu The Blacklist stanice NBC k datu 4.2.2017, náleží jejím tvůrcům. Všechny přidané jsou smyšlené. Fan fikce nevznikla za účelem zisku. Píšu pro sebe, pro své čtenářky a pro zábavu.

(zdroj obrázku - klik)


Jdi pryč a už se... část desátá

“Dlužíš mi nový telefon,” zachumláš se do osušky, kterou ti Raymond podal, když jste vylezli ze sprchy, kam tě… no, de facto hodil, aby tě konečně umlčel. Protože jak spustíš, nejsi k zastavení žádným normálním způsobem.

“A to proč?” zeptá se a uváže si svůj ručník kolem pasu. Mokré oblečení vás obou leží poházené po podlaze.

“Protože, když mi ho zvedla tvá asistentka a já pak volala a tak… ve zkratce jsem s ním mrskla o zeď. A co je to vůbec za jméno? Luli,” proneseš dotčeně. Měla bys to prádlo posbírat a dát do sušičky. Zejména Raymondův oblek by tuto péči dozajista ocenil. To byla ironie. Jen poznámka pro ty, kdo neví, že ručně šité zpravidla Italské obleky se do sušičky rozhodně nedávají. Ta je dokonce jejich úhlavním nepřítelem, dalo by se říct.

“Miláčku, nebuď zlá,” napomene tě něžně a chce tě obejmout.

“Zlá?” uhneš mu. “Nejsem zlá,” bráníš se dotčeně a ještě víc tě rozběsní, když protočí očima. Přitom to tak krásně šlo. Usmířili jste se. Líbali. Mazlili. Žádný sex, na tom jste se shodli oba, že tahle hádka sexem neskončí. O to to celé bylo něžnější a… lepší. Než pan Reddington opět začne mluvit.

“Takže si to dáme celé ještě jednou?” zvážní a v místnosti se dost citelně ochladí. Naskočila ti husí kůže. Tyhle houpačkoidní situace pomalu ale jistě přestáváš zvládat.

“Co máš na mysli?” zeptáš se dost přihlouple, ale ptáš se schválně. Chceš, aby nazýval věci pravými jmény a byl upřímný. K tomu patří i tohle. Dáš mu možnost se vyjádřit, než na něj začneš štěkat. Jeho slova. Nejsi pes, abys ňafala jak nasupená fena! Ženy neštěkají! Ženy pronášejí konstruktivní kritiku!

“Kde jenom začít?” změří si tě pohledem. “Že se ti nevěnuju. Nestojíš o mé peníze a dárky, ale o můj čas a pozornost. Nic jsem našemu vztahu neobětoval. Chodím si sem jako do hotelu. Nevážím si tě. Beru tě jako samozřejmost. Byl jsem dlouho sám, takže už nevím, co to opravdový vztah dvou lidí je. Nechápu tě, neposlouchám tě. Dokážu tě aspoň udělat?” zeptá se tak, že otázku snad myslí vážně! “Tohle už začíná být stereotypní,” pozvedne obočí, když mu na tváři přistane facka. Toho dne šestá.

“V tom máš naprostou pravdu. Jen jsem chtěla, aby sis uvědomil, že se na našem vztahu musí pracovat. Nejde říct jen miluji tě a dál nic. Bydlíme spolu, žijeme spolu, milujeme se spolu, jíme spolu, ale kde je to ostatní?”zeptáš se ho rozzlobeně.

“Ostatní? Jaké ostatní? Miluji tě, jsem ti věrný, myslím na tebe, kudy chodím. Chybíš mi, když s tebou nejsem. Stýská se mi. Toužím po tobě. Co dalšího bys ještě chtěla? Ty zřejmě neumíš jednu zásadní věc a to být docela obyčejně spokojená a šťastná. Kdykoli se tomu okamžiku přiblížíme, vyvoláš podobně nesmyslnou hádku,” opětuje palbu.

Na okamžik se zapomeneš při pohledu na jeho hruď posetou tmavými chloupky. Miluješ, když se jich můžeš dotýkat prsty… když se můžeš dotýkat jeho. Ovšem v tuhle chvíli bys mu je nejradši natřela rozehřátým voskem, nechala ho zatuhnout a škubla! A to celé tak čtyřikrát zopakovat – minimálně!

“Neuvěřitelné, jak dokážeš všechno zaonačit tak, že z celé hádky vyjdu já jako ta špatná,” cítíš, jak ti hoří tváře vzteky. Raymond na nic nečeká, vezme tě za ruku a táhne do ložnice, kde vedle skříně stojí velké starožitné zrcadlo.

“Podívej se na nás,” postaví se za tebe a z obou sundá ručníky.

“A co mám vidět? Tvůj ochablý penis a svoje pihy?” chceš ho ranit, protože tě ponižuje!

“Patříme k sobě a ty děláš všechno pro to, abys nás od sebe dostala. Ptáš se, čeho jsem se pro náš vztah vzdal já, ale čeho ses vzdala ty? Ničeho. Máš dál svou práci, přátele, nový dům, oblečení, které ti dělá radost. Chodíš do galerií, do kina, do divadla, poznáváš se mnou svět. Mě chceš předělat takřka od základu, ale co uděláš se sebou?” pokouší se ti otevřít oči. Pohladí tě po pažích a dívá se do tvých očí v odrazu zrcadla.

“Netuším, co tím myslíš,” zamračíš se ještě víc a chceš jít pryč. Stát tu potupně nahá a poslouchat, jak jsi nemožná a dost možná i sobecká vážně není program, který sis na dnešní večer představovala.

“Čekáš od lidí jen to nejhorší. A co hůř, čekáš ode mě to nejhorší. Jenže já nikam nejdu. Neodcházím. Nepodvádím tě. Nestěhuju se. Nezmizím. Jsem tu s tebou, i když mám tisíc důvodů nebýt. Jen za poslední měsíc s tebou jsem dostal tolik facek jako od ženy za posledních deset let ne. Nejsem fackovací panák a nejsem pochybný grázl. Přestaň se bránit tím, že se mě snažíš odehnat nebo jednoho dne skutečně tímhle vším dosáhneš svého a já tě milovat přestanu,” pohrozí ti.

“Výhrůžky?” ošiješ se.

“Ne, fakta,” opraví tě. “Myslím to vážně. Tolik se bojíš, že budeme šťastní? Jen my dva? Možná časem pes nebo kočka? Tak moc tě to děsí, že pokaždé vymyslíš nový a nový důvod, proč jsem takový či makový a nejsem jahodový? Protože to lidem kolem nás, kolem tebe, nevychází, ještě nutně neznamená, že i my tak dopadneme, podívej,” kývne směrem k zrcadlu a přitiskne se k tobě. “Trvalo dlouho, než jsem se zase otevřel a dovolil jinému člověku poznat mou podstatu. Spát se mnou v posteli, protože ve spánku je člověk nejzranitelnější. Ještě déle trvalo pustit si do života ženu víc než jednou. Milovat se s ní znovu a znovu… milovat jí a zasloužit si, aby i ona milovala mě. Tys to dokázala. Tak nám dej konečně šanci a přestaň se bát, že se spálíš, na to už jsme dost daleko,” políbí tě na rameno.

“Kdy se z tebe stal psycholog?” zeptáš se, ale tvému hlasu chybí předchozí jízlivost. Raymond se usměje a zavrtí hlavou.

“Měl jsem tě radši o něco ohnout,” uleví si slovně a sebere ze země ručník.

“To bys tentokrát dostal pěstí místo facky,” ušklíbneš se pobaveně. “Vážně jsem tak hrozná?” zeptáš se a sama nechápeš, proč nejsi vytočená doběla. Vždyť na tom, co řekl, nebylo ani smítko pravdy!

“Nejsi hrozná, jen hrozně paličatá,” obejme tě kolem pasu a přitáhne k sobě. “A taky máš ráda pocit, že tvoje koule jsou větší než ty mé,” líbne tě na špičku nosu.

“To těžko, ty tvoje jsou jednoznačně větší,” ověříš pohmatem pod jeho osuškou, do které se opět zabalil.

“Tak dovol, aby to tak taky zůstalo,” řekne tiše a umlčí tě polibkem. Upřímně doufá, že si pochopila podstatu vašeho problému. I když ví, že jsi tvrdohlavá a impulsivní, musí ti dojit  to hlavní. Nesmíš se bát být šťastná. Ne za každým rohem číhá komplikace.