neděle 23. února 2020

knihovna - M-D. Croteau: Velké překvapení pro malého méďu

Dětské knihy a délka jejich textu...

…toť téma do pranice jako dělané. Souhlasím s variantou, že pokud si dítě čte samo, je jeho množství úměrné věku čtenáře. Stejně tak se kloním k názoru, kdy unavený mozek předčítajícího potřebuje oporu nejen v ilustracích, ale právě i v textu, protože jsou dny a chvíle, kdy nám to nemyslí, nemáme náladu, hlavu plnou úplně jiných věcí… pak je větší množství textu doslova nutností. Jak to vnímáte vy?

zdroj obrázku klik



Malý tučňák spatřil obrovského bílého ptáka s křídly, která byla tak červená z toho, jak letí na obloze a přistává na ledu. Chtěl se k němu přiblížit, ale zakopl a spadl do vody. Tam ho málem snědl lachtan, který si myslel, že tučňák je ryba… anotaci najdete zde.

A jak to vnímám já? Už ví ti, kteří četli recenzi na první knihu (zde). Abych ovšem nebyla potvora, shrneme si to ještě jednou. Přesně proto jsem chtěla psát společnou recenzi na oba příběhy, abych se vyhnula opakování. Nicméně by to byl podvod. Co kniha, to samostatná recenze. Taková jsou pravidla a ty je potřeba respektovat.

Obecně si nepřipadám náročná na díla pro děti. Ono, ani na kousky pro sebe, jenže pak nadávám a remcám, čímž se může jevit opak správným. Krásnou větu jsem teď vyplodila. K věci… čím méně textu a více ilustrací, tím rychleji mi cuká pravé oko. Možná si z toho dokonce uženu tik. Ano, pro ty nejmenší platí, že text je skoro zbytečný, nicméně u větších dětí – cca tři roky a výše – už je ten text na místě ve větší míře.

Ne, dítko si ho skutečně samo nepřelouská, pokud nemáte doma génia. Předčítají rodiče, prarodiče, starší sourozenci – kdokoli má náladu – a může někdy nastat situace, kdy zprostředkovatel písmenek, které mrňous ještě neovládá, nemá úplně bomba den a nechce při vyprávění experimentovat, vymýšlet si doprovodné zápletky a tzv. si s knihou hrát. Jenže mrně je netrpělivé a rádo by… víc… a vy nenaděláte nic, protože co dvě strany, to jeden odstaveček. Tak, autore, a teď raď!

Ilustrace dělal ten samý člověk, čemuž není co vytknout. Opět jsou úchvatné. S textem mám potíž nejen co do rozsahu, ale i obsahu. Pointa u „médi“ se mi jeví o dost zdařilejší a celá pohádka přínosnější i zajímavější. U jedné věci ovšem netuším, zda je vinou překladu či jednoduše podstaty jako takové už v originálním znění – text na mě působí neskutečně těžkopádně. Ani dětsky, ani hravě. Zbytečně stroze a tvrdě. U první knihy jsem to nevnímala v takovém rozsahu, ovšem tady mě to trklo hned.

Mé uremcané já už nemá víc k dodání. Hodnotím opět 4, protože matka si může lamentovat dle libosti, avšak poslední slovo má dítko, které zabavilo obě dvě knihy se shodným nadšením, a já se můžu jít tak akorát klouzat. Ona je cílová skupina, ne já.

Ptáte-li se mně, zda nutně potřebujete oba dva díly, pak má odpověď zní: Ne. Klidně si vyberte ten, který vás láká nejvíce. Jedna kniha nepodmiňuje druhou a mohou stát i zcela samostatně. Ničemu to neublíží. Zpracování i ilustrace jsou natolik luxusní, že bych neváhala investovat byť jen do jedné i přes některé výhrady. Radost určitě udělá velkým i malým.


Autor:  Marie-Danielle Croteau
Nakladatelství: Ocelot (web – zatím jsem nenašla, až najdu, doplním) 
Žánr: pro děti (trochu mě zaráží zařazení na webu Megaknihy mezi Knihy/ Romány, povídky, novely, když je to nezpochybnitelně kniha pro děti – podkategorie podle všeho pohádky nebo pro nejmenší)
Rok vydání: 2020 (originál vydán v roce 2008)
Počet stran: 32
Série: prakticky – není nikde uvedena, teoreticky – druhý díl
Ilustrace: France Brassard
Překlad: Barbora Veselá

Pokud vás kniha zaujala, pořídit ji můžete např. na stránkách Megaknihy.cz a já děkuji Haničce s Lucinkou za další recenzní kousek!

2 komentáře:

  1. Jako malá jsem měla moc ráda ta velká leporela. Stavěla jsem si z nich domečky :D.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Já z nich dělala mini zoo - ohrady pro zvířata :D

      Smazat

Každý komentář velmi potěší, i kdyby to byl obyčejný smajlík. Díky za Váš čas :)