sobota 11. dubna 2020

knihovna - J. Němčík: Přiznání taxikářů

Novinka od Joty II.

Je to boj – krize všude kolem. Nálada občas klesá hluboko pod bod mrazu a na všechny z nás něco padá. Tak si teď na chvíli vyhrabu hlavu z té změti všeho (ne)možného, co se mi tam navalilo, a podívám se spolu s vámi, pokud kliknete na pokračování ve čtení článku, na dnešní kousek. Zajímalo vás někdy, jak vás vidí taxikář? A kdo z vás jel někdy tágem? Jezdíte pravidelně? Nebo je to pro vás vzácnost? To jen tak, na úvod, aby řeč nestála.

zdroj obrázku klik



Babičky o berlích, ale i lehké holky po šichtě. Studenti spěchající na vlak k mamince i opilci na cestě z baru do baru. Lidé obyčejní, excentričtí, zamlklí i hovorní. To je celé široké spektrum osudů, se kterými se na svých cestách Prahou setkal Jiří N. Taxikář. Člověk, který pozoruje a naslouchá a z nekonečného přadena osudů splétá krátké příběhy… celou anotaci najdete zde.

Osobně jsem jela za celý svůj život taxíkem dvakrát, jestli mě paměť neklame. Nebylo to třeba. Na samotě u lesa nebo v menším krajském městě nebyl důvod. Proto mám nejspíš taxíky spojené zejména s cestou na nebo z letiště. Což byla má jízda číslo dva – v Londýně – ne zrovna levné, ale pohoda. A u nás to myslím byl přesun z maturitního plesu za pokračováním zábavy. Zajímalo mě, o čem může taxikář vyprávět. A přiznám se otevřeně, že ani blog, ani facebookovou stránku autora jsem neprojížděla. To až teď, zpětně, neb tam přibývají nové příspěvky.

„…zamračenost a fuckováky na silnici k ničemu nevedou, s úsměvem jde fakticky všechno líp. Taky od tý doby, když mě chce někdo naštvat fuckovákem, usměju se, sešpulím rty a pošlu mu vzdušnýho hubana. Buďte si jistý, že to funguje skvěle…“

Pokud tedy chcete zjistit, zda vám autorův styl vyhovuje – šup sem a projděte si pár jeho postřehů, poznatků a zážitků. Ale pozor, je to vysoce návykové a najednou zjistíte, že tam čumákujete a rolujete přes hodinu!

A nyní konečně ke knize, ať tu nekecám o omáčce, když jsem sotva postavila na základ. Přiznání taxikářů je psáno formou krátkých textů (postů), které na sebe nijak nenavazují. Ani kapitoly nejsou oddělené. Vlastně neexistují. Co tu však je a působí příjemně, jsou ilustrace. Není jich přehnaně moc, nicméně radost udělají a k textu se parádně svým provedením hodí. Problém není ani jejich zobrazení ve čtečce.

„…skupina Indů, ptala se mě, jakého jsem vyznání. Řekl jsem jim, že jsem znásilnil křesťanství, buddhismus a ateismus a uplácal z toho něco, čemu sám nerozumím. Taky tomu nerozuměli. Budu se muset sám nad sebou zamyslet…“

Vyprávění jednotlivých zážitků je komické, tragikomické, vážné i se špetkou ironie a sarkasmu… vlastně tu najdete na jednom místě od všeho trochu, ostatně jako v klasickém životě. Pestrost, nic není na sílu a nepůsobí nereálně, přehnaně a vyumělkovaně. Z knihy sálá lidskost a moudrost člověka, který už má ledacos za sebou, přesto nezahořkl a dokázal si zachovat zdravý životní nadhled. Občas se sice opakuje nějaká ta autorova myšlenka či poznatek, leč zážitek ze čtení se tím nikterak nesnižuje.

„…podle jednoho indiánskýho příběhu jsou v duši dva vlci, jeden je zlej a druhej dobrej, a když se zeptáme, kterej z nich vyhraje, odpověď je jednoduchá – vyhraje ten, kterýho krmíme. Radši krmím toho hodnýho a vztek, kterej jsem měl v sobě asi deset vteřin, mi nestál za to, abych ho v sobě nosil, natož abych ho někomu dál předával…“

Kolik si kniha odnese? Krásnou čtyřku. Četla se dobře, bez debaty. Je vtipná a zajímavá, přesto mi tam chybí takové pomyslné závěrečné lusknutí, které by znamenalo, že je kniha top. Ovšem nechápejte mě špatně – čtyřka je krásné hodnocení. Možná i k hranici čtyři a půl. Plus beru v potaz, že míním autora rozhodně sledovat dále, neb nekončí! Přiznání taxikářů lze tedy brát jako takové naše imaginární první rande a uvidíme, jestli příště půjdeme na večeři nebo do kina. Smekám před trpělivostí a těším se na další zážitky, protože ta profese je nejen svým způsobem riskantní, ale i obohacující. Taxikář – ten dobrý a opravdový – je mnohdy někde na pomezí řidiče, kněze (zpovědníka) a psychologa.

Autor:  Jiří Němčík
Nakladatelství: Jota (web) 
Žánr: humor – beletrie česká (náhled do kategorie)
Rok vydání: 2020
Počet stran: 222
Série: ne
Ilustrace: Aleš Leznar


Pokud vás kniha zaujala, pořídit ji můžete např. přímo na stránkách Joty za 222,- Kč a já děkuji Lucce za příležitost i důvěru!

A na závěr akce u Joty, která stojí za povšimnutí!



3 komentáře:

  1. Poslední dobou se se všemi možnými přiznáními roztrhl pytel :D, ale jsou to jen výkřiky do tmy, knihu jako takovou jsem ještě nečetla. Taxíkem jsem jela asi dvakrát v životě, jednou do nemocnice a jednou ve sněhové vánici večer na Štědrý den z Liberce do Jablonce. Pan taxikář ze mě neměl moc radost :D.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Vážně? Tak to já jsem úplně vedle a nějak mě všechna ta přiznání minula - spíš mě teď rotuje vlna nadšených přehnaně optimisticky a zaručeně bio cvičících a vařících postů - každý peče a kdo nemá kvasnice, není čech! :D

      Byla mu snad zima nebo co mu vadilo? :D

      Smazat
  2. Hele já ti nevím, asi že musel do hor po neprohrnuté silnici a že neviděl ve vánici na krok :D. Ale jinak jsme si super pokecali :).

    OdpovědětSmazat

Každý komentář velmi potěší, i kdyby to byl obyčejný smajlík. Díky za Váš čas :)