knihovna - A. Stujová: Psaní se nečervená

Psaní se nečervená a čtenář se nesměje

Humor je snad stejně ošemetný jako poezie. Roli v jeho vnímání a v tom, zda vám sedne či nikoli, hraje nejen nálada. Důležité je i vaše rozpoložení, psychická naladěnost nebo naopak rozladěnost.  Dalším z ovlivňujících faktorů může být stres… Občas se úplně obyčejně může stát, že si s autorem nesednete a na vině není ani jeden z vás.

Snad každý někdy zažil perné chvilky, které by nejraději ukryl v nejzazších hlubinách své mysli i duše. Ne však Andrea Stujová, která jimi často s nadhledem a troškou sarkasmu baví své okolí. S vlastními zážitky se nyní s upřímností a bez příkras svěřuje i ve své první knížce příběhů s výstižným názvem Psaní se nečervená. Zároveň v ní nabízí pohled do skutečného – ne atraktivně filmového – zázemí reklamní agentury, v níž působí již dvanáct let jako manažerka.

Příběhový zákusek o rozsahu 232 stran je vyprávěný v ich-formě. Text výborně doplňují vtipné a přitom jednoduché ilustrace. S obsahem mám prostě a jednoduše problém. On je vtipný, ne že ne… a reálný… úsměvný… až sarkastický, jenže já se prostě nedokázala za nic na světě začíst. Jakmile jsem se do Psaní se nečervená pustila, odstavce a věty se mi příčily. Myšlenky se rozutekly neznámo kam a já se musela opakovaně vracet.

Chodila jsem kolem čtečky a vrtěla hlavou, že ne, že se mi nechce a raději půjdu žehlit a luxovat! Podotýkám, že mám sušičku, takže žehlím asi jednou za rok. Prostě a jednoduše zásek jako hovado a solidní náběh na čtecí krizi. Andrea Stujová mě, přes svou veškerou snahu a životní peripetie, nedokázala vtáhnout. Přitom jsem úplně živě viděla, jak například v mhd sedím s ní a stejně jako ona pozoruji a přemítám, kdo si ke mně sedne a kdo určitě ne… taky jste se někdy posadili na špinavou sedačku? Bože, těch zážitků z každodenního dojíždění je tolik, o dalším ani nemluvě.

Nedokážu vám říct, co je na vině. Zda má roztěkanost, autorčin styl nebo skvrny na slunci. Postrádám jiskru… ono pověstné nadšení, které vás žene stránku za stránkou v touze dozvědět se, co bude následovat. Tohle je takové… nemastné neslané. Kde je nějaký pepř, kari či skořice? Může být něco zároveň vtipné i otravné? To, co jeden považuje za peprné, může otrlejší jedinec označit sotva za úsměvné a tenká hranice mezi humorem a trapností je taky téma na dlouhé zimní večery. Celou recenzi najdete na webu Knižní díra!