Recenze - C. Rider: Polibek na Mykonu

Když jsou vedra, existují dvě možnosti: 

Buď sáhnu po knize, která má na obálce sníh, nebo vyberu tu, která má láká k cestování a vodním radovánkám. Polibek na Mykonu už z dálky na první pohled křičí do světa: „Léto, slunce, voda, láska, Řecko!“. Teď je otázka, zda nepůjde o výkřik do tmy.

Autorské duo, které píše pod pseudonymem Catherine Rider, má zajímavé složení. Dohromady se dala brooklynská redaktorka Stephanie Elliotová a redaktor James Noble, který pro změnu žije v Londýně a píše pod celou řadou pseudonymů a napříč několika žánry. Já si s nimi dávám první rande a ještě navíc šestým dílem série Polibek.

Podle jednotlivých anotací se zdá, že co kniha, to samostatný příběh, takže by skok do série mimo pořadí neměl vadit. Co už je trochu horší – alespoň z mého pohledu – je věk hlavních hrdinů. Ano, jde o young adult romanci, čili by mě nemělo překvapovat, že tu mám dva devatenáctileté. Z anotace jsem nic takového nevydedukovala a musím říct, že mě to trochu nakrklo.

Nicméně abych Catherine Rider nekřivdila, jde o dva celkem rozumné lidi. Na svůj věk to mají v hlavě srovnané. I když se sem tam chovají trochu jankovitě, nepředstavuje to natolik rušivý element, abych měla nutkání knihu odložit. Na děj pohlížíme v ich formě a to ze strany Zacha a Izzy. Zach má plán, jak naloží se svým dědictvím, jenže rodina mu udělá pořádnou čáru přes rozpočet. Chápu, že má svou vizi, ale občas se jí držel až křečovitě a odmítal byť jen vyslechnout názor někoho jiného a okamžitě se durdil, že on má, on vymyslel, on předpokládal… Izzy je oproti tomu víc free. Co na tom, že na výletní lodi chtěla být zpěvačkou. Tak hopsá v kostýmu podprůměrné pohádkové postavičky a děti si z ní dělají trampolínu. Do toho sdílí kajutu se svým ex, který je taky skutečný poklad.

Náhoda (haha) tomu chce, že se ti dva setkají, až podezřele rychle přeskočí jiskra, ale to ze mě mluví starý cynik, a věci se začnou komplikovat tak, že to ani krásný a atmosférický Mykonos nespasí. Polibek na Mykonu se vám nesnaží namluvit, že je něco, z čeho si sednete ohromením na zadek. Naopak – už obálka hlásá heslo: Letní romance. A přesně to dostanete. Jemnou, něžnou romanci bez kapky erotiky, kterou si můžete v klidu přečíst, ať je vám čtrnáct nebo třicet.

Styl psaní je jednoduchý, dialogy ubíhají, chemie funguje, povaha postav odpovídá jejich věku, má to hlavu a patu a skutečně z toho sálá léto i kapka jakési nostalgie. Maličko se naťuknou mezigenerační spory stejně jako vztahy, rodina, budoucnost, vyrovnání se se ztrátou prarodiče a podobně. Objeví se i celá řada velmi vtipných nebo alespoň úsměvných momentů. Ač jsem tedy na začátku byla lehce skeptická, odkládám knihu vcelku spokojená. Dala mi, co slibovala, takže možná vyzkouším i některou z předchozích. A mimochodem, překlep hned v první větě knihy mě vážně rozesmál. To jen tak na okraj, vlastně na závěr.

Recenze sepsána primárně pro web Knižní díra.