Recenze - P. Bartáček: Hrůzy v Michiganu

Jemně drhnoucí horor

Bojíte se rádi? Já jo. Ale některé horory nejsou o strachu. Mohou sázet i na jinou kartu. A stejně tak vznikají z různých příčin a pohnutek. Pavel Bartáček chtěl syna puberťáka odlákat od obrazovky počítače a tak mu k narozeninám sepsal povídku, ke které se po letech vrátil a detailněji ji rozpracoval. Ať to bylo, jak to bylo – Hrůzy v Michiganu jsou tady a obálka slibuje hladovou bestii lačnící po krvi. Tak se pojďme podívat, kdo komu půjde po krku, a jestli to třeba náhodou nebudu já, kdo se změní v nasupenou potvoru!

Na plátně divokého a bravurně vykresleného Michiganu se rýsuje neobyčejný příběh souboje člověka s podivnými mytickými živly. Pavel Bartáček líčí temné dobrodružství, které čerpá z útržků historek někdejších lovců a legend starousedlíků i původních indiánů. Souboj člověka s neznámými silami začíná.

Tohle zbožňuju. Co? Anotaci, která nevyžblebtne všechno od začátku do konce včetně spoilerů. Ne, tady vás lehce navnadí, maličko naznačí, toť vše. Organizace příběhu je na první pohled netradiční. Máme tu tři hlavní „knihy“. Ty se dělí na dvě části a ty poté na jednotlivé kapitoly, které však nemají čísla, pouze názvy a rovněž jsou uvedeny datem, včetně roku, což může evokovat deníkové zápisky. Jednoho deníku se tu dokonce i dočkáme a rovněž několika dopisů – příjemné osvěžení a doplnění děje.

Z kdysi upravených dřevěných domů s cihlovými komíny zbyly jen pouhé hromádky chladnoucího popela, jež tvořily téměř dokonalý vnější černý kruh kolem vnitřního vyšlapaného a krví zbroceného prostranství. Od středu až po kraje náměstí se rozprostíraly haldy mrtvých těl a jejich částí, vykreslovaly prohraný krutý boj místních obyvatel o holý život. Krvavé šrámy viditelné z výšky se vzájemně křižovaly a proplétaly s udusaným a zmrzlým sněhem, jenž jako bílá peřina přikrýval nebohé nebožtíky uprostřed démonického obrazce, zanechaného samotným zplozencem pekla.

Jako pomyslná třešinka na dortu přichází ilustrace od Martina Vinše. Tleskám nejen jejich kvalitě, trefnosti, návaznosti na děj, ale i množství. Jedním slovem nádhera. Co už taková nádhera není, je jemně drhnoucí děj. Zejména lehce za polovinou může čtenář snadno získat dojem, že už se autor vystřílel z nápadů, a proto jemně vaří z vody, natahuje a opakuje se. Díky bohu tento zádrhel netrvá dlouho a krvavá honba za bestií se znovu rozbíhá. Nebo bestie honí lovce? Chvíli tak a chvíli tak.

S velkým povděkem kvituji, že se dostáváme i do hlavy hladového monstra. O jakou příšeru to jde? Jména jsou různá: wendigo, vlkodlak, kříženec medvěda s vlkem, vlčí muž. Jeho chuť je neukojitelná, jeho lačnost smrtící, jeho výdrž nekonečná, jeho odolnost dechberoucí a nasranost… tak nasranost je přímo pekelná. V hlavě se mu mísí lidské vzpomínky se zvířecími instinkty a nikdo a nic před ním není v bezpečí. Radím vám jedno, nesnažte se oblíbit si některou z postav. A máte-li slabý žaludek, vraťte Hrůzy v Michiganu zase hezky zpátky do poličky.

324 stran čtivého textu, k tomu úchvatné černobílé ilustrace, drsný svět a muži v dobách, kdy jejich základní výbavou byla puška a žádná sprcha. Skvěle propracované souboje, řežby, krvavá jatka, ale nikoli vyhnáno ad absurdum. Vše v naprosto rozumných mezích. Kdyby se vyladil prostředek, kde začal děj nepatrně váznout a pozornost čtenáře upadat, šlo by o bezchybnou záležitost. Přihlédnu-li však k tomu, že jde o prvotinu Pavla Bartáčka, smekám klobouček a čuchám potenciál pro český horor na případné příště. Recenze byla primárně sepsána pro web Knižní díra.