Recenze - sestavila K. Haidingerová: České temno

Pytlík plný hororových bonbonků

V ruce právě držím České temno a jeho podtitul hrdě hlásá: velká antologie českých hororových příběhů, sestavila Kristina Haidingerová. A že je to tedy parádní bichlička! Slovo na úvod si bere Martin Jiroušek a krátce se vás pokusí dostat do obrazu historie českého hororu. Ta je až nečekaně pestrá a barvitá a na zahřátí tak ukrývá nejednu inspiraci na další čtení.

Nenechte se odradit, pokud nemáte rádi, když na vás někdo během tří nahuštěných stran vychrlí tolik údajů. Budete mít dostatek času všechno to rozdýchat a po večerech googlit, do čeho z uvedeného budete mít chuť se pustit. Navíc dostanete i krátkou lákačku na to, co vás čeká a nemine v této publikaci. A že to bude jízda! Jste připoutaní? 408 stran na vás už čeká a s nimi známé firmy i nově příchozí. Ochutnávka současného českého hororu je na stole a před námi 16 chodů.

Za každou povídkou následuje krátký medailonek autora právě přečteného kousku, někdy včetně černobílé fotografie, jindy bez ní. Příspěvek samotný potom ještě jako bonus uvede výborná ilustrace Jiřího Dvorského, kterému se vždy podařilo zachytit „ducha“ toho, co vás na následujících stranách čeká.

Jít první může být někdy pořádná pruda. Tady se vykopávání ujal Miroslav Pech svými depresivně upírsky laděnými Zuby. Bohem zapomenutá osada, kam se vrací nezdárný syn. Nepřehnaně brutální, přesto kruté a mrazivé čtení o marném boji s nevyhnutelným. Má to nápad, spád i pointu. Tleskám.

Otomar Dvořák si ve svém příspěvku zavzpomínal na své mládí a vzal nás s partičkou trampíků na cestu vlakem za dobrodružstvím, které rozdělil do sedmi podčástí. My se s nimi vydáváme do dolu Amerika a Jižní kříž v roce 1960. V této oblasti má podle pověsti strašit duch jménem Hagen. Za války ztracený mstivý esesák Hans Hagen není výlučně autorovým výmyslem, nýbrž skutečnou legendou a verzí jeho příběhu je hned několik. Právě i to může vyprávění dodat další pozitivní rozměr.

Vladimír Pospíchal nám pro změnu ukazuje k čemu všemu vás mohou autorsky inspirovat povodně. Vzal si na paškál úplně obyčejný Hlad a rozehrál depresivní události, které potkají mladou dvojici na cestě za dobrovolnictvím. Sázka na depresivně pochmurnou atmosféru, kterou podkreslil nejen zvoleným místem, ale i počasím a notnou dávkou beznaděje, se rozhodně vyplatila. Pointa byla, i když si připadám ochuzená o potencionálně nejděsivější část, která byla přeskočena a nerozvedena. Velká škoda!

Monika se nesmála. Věděla, že jsou na hřbitově. Ale tohle? To vlezli do pitomé márnice, nebo co?

„Hele,“ protřepával si nyní prsty mokré vlasy Tomáš, „prostě tu chvilku počkáme, až přejde ta hrozná bouřka a půjdeme dál. Tý pitomý rakve si přece nemusíme všímat. Stejně bude nejspíš prázdná.“

Následuje Revenant Rappolštejnský a co do rozsahu je druhou nejdelší povídkou v knize. Nápad je skvostný, bohužel Argonantus své líčení (neboť není jen autorem pod pseudonymem, ale i jednou z postav v povídce) zabalil do tak těžkopádného a pomalého vyprávění, že jsem v průběhu čtení usínala a udržet pozornost mi činilo neuvěřitelné potíže. Něco takového bohužel ani sebelepší pointa nezachrání. Tento historický výlet do dvanáctého století je ke své škodě a mému zklamání nudný až hrůza.

Oproti tomu Batalión mi sedl o poznání více. Svatopluk Doseděl je má krevní skupina a nadělil mi poctivou a napínavou duchařinu, která se četla jedna báseň. Nepřeplácaný, dobře vymyšlený, nápaditý a nepřekombinovaný trip do Jarošova nad Nežárkou nám sice nepředestře nic nepředvídatleného nebo ukrutně originální, ale když to vezmete za správný konec, nejsou podobné experimenty třeba a stačí stará dobrá klasika v podobě mstivého ducha.

Semper Imperfektus zní sice jako zaklínadlo z Harryho Pottera, ovšem nenechte se zmást. Žádná fantasy magická záležitost se nekoná. Máme tu motiv démona, posednutí a halucinací. Přestože mě svým stylem Alexandra Haverská neuvěřitelně zaujala a přikovala k řádkům své povídky, pointa mě nijak zvlášť neuspokojila a veškerá snaha o vybudování mrazivé atmosféry přišla skrze chybějící a neúplné spojitosti tak trochu v niveč.

Skokani prý byli literární debut Pavla Renčína. A přestože v soutěži úspěch nepřišel, upoutali pozornost. A aby taky ne. Jde o velmi zdařilou duchařinu, ve které se hlavní hrdina – novinář Martin – motá kolem nechvalně známého Nuselského mostu. Ten má přezdívku Most sebevrahů z dobrého důvodu. Záchvěv zákeřného nadpřirozena vám opět jemně polechtá chlupy na zátylku a připomene, že štěstí je lepší nepokoušet a zvědavost se občas vyplatí neposlechnout.

Povídka Autobus od Anny Šochové je možná až nebezpečně krátká, nicméně bych si nedovolila ji podceňovat! Její síla spočívá v údernosti a až mrazivé realističnosti. Čekáte někdy na autobus hodně brzy ráno nebo opravdu hodně pozdě večer? A bojíte se? Já tedy ano! Krátká lahůdka s pointou, která mě jemně nakrkla. Jde pochopit, kam celý příběh směřoval, ale chybí mi něco wow. Je to sázka na jistotu, kterou fajnšmekr ocení, ale na prdel si nesedne.

Když jsme zmínili krátkost, chvíli u ní zůstaneme. Zatracenej je druhá nejkratší kráska, kterou tady máme, a Ondřej Kocáb hledal inspiraci v písničce, která na něj náhodou vyskočila na sociálních sítích. Která to byla? Jožin z Bažin od Ivana Mládka. Je to tajemné, nepřeplácané, ideální, pokud nemusíte příliš krev nebo detailní násilí. Jo, takovému počinu rozhodně tleskám!

Honza Vojtíšek vzal postavy svého příběhu s názvem Zahrada na výpravu do lesa. Zní vám to nemastně a neslanně? Žádný strach, bude to stát za to. Rafinovaný nápad vymazlený k dokonalosti včetně závěrečné hlášky totiž patří k tomu nejlepšímu, co jsem v Českém temnu objevila! I když, jak už je mým dobrým zvykem, mám stále kupu doplňujících otázek.

Do třetice všeho krátkého! Nastupuje Netvor, který vás na dva a půl stránkách prožene kukuřicí spolu s malou holčičkou Růženkou a jejími dvěma panenkami – Gábinou a Karolínkou. Renata Bočková to zkusila a dávám body za odvahu, nicméně já, duše zvrhlá, bych ocenila špetičku víc děsu. Nebylo to špatné a vzhledem k délce (Netvor je nejkratší kousek ze všech) by to mělo být údernější. Ovšem myšlenka s pointou nechyběla a za to palec hore. Opět jde o něco, co ocení i ti, kdo chtějí číst horor stojící na atmosféře, a ne na hrubosti a masakru jakéhokoli druhu.

Mé srdce milovníka duchařin zaplesalo poněkolikáté, a sice u Počítání rukou. Přestože se to na první dojem nemusí zdát, je tu krásný exemplář výborné autorské práce aneb jak z prdu udělat kuličku, která má na 14 stranách grády i nápad. Božena Čechalová vykouzlila z noční můry temnou lahůdku zasazenou do starého opuštěného domu, do kterého se dívka uchýlí, aby se ukryla před deštěm. I tak prosté to někdy může být.

Oproti tomu Člověk v kůži vázaný od Haniny Veselé pro mě byl velkým oříškem. Svým rozsahem – 42 stran – patří k těm delším a rozhodně zdlouhavějším. Udělá vám radost, pokud fandíte okultismu, kletbám, věštkyním a podobným tématům. Karel Santanela je totiž pěkný vykuk a šizuňk. Líbí se mi, že povídka vybočuje a jde zase jinou cestou než její předchůdci, nicméně hodně popisný styl a dlouhé obcházení jádra pudla mi nesedlo a místo spokojená, jsem si přišla spíše otrávená. Tak dlouho se chodilo kolem horké kaše, až vychladla, i když myšlenka tam byla výborná, to uznat musím.

„Devatenáctý století. Tehdy ještě psaní mělo úroveň,“ posteskl si Trefa. „Zato dneska… Žumpa, do který ani psisko nenachčije.“

„Zdendo, tvé názory na tvorbu našich současníků znám. Co se takhle vrátit k mrazivému záchvěvu?“

Petr Boček vměstnal do starého domu s velkým sadem zazděný Přístěnek. Co ukrývá a co se stane, až nový majitel rozebere narychlo postavenou zeď? Tak to už musíte zjistit sami. Líbila se mi myšlenka, trochu mě rozčilovala rádoby stará čeština a taky závěr. Pozoruhodným způsobem totiž uspokojil, nicméně i značně znepokojil.

Předposlední jsou na řadě Ti, co neumírají od Lenny Ka. Garantuji vám, že na masopustní maškary už se nikdy nebudete dívat stejně. Surové, drsné čtení, které jsem si užila, ačkoli z děje nejsem úplně moudrá. Pochopila jsem, o co kráčí a co se semlelo, nicméně mi chybí prvotní příčina, spouštěč, startovač. Jednoduše mi buď něco uniklo, nebo pro oči nevidím. Případně si ještě můžu stát na vedení. Líbil se mi styl, ale šiklo by se víc nápad rozvést.

Na samotný závěr si Kristina Haidingerová nechala svou povídku Synek. Tento kousek je zároveň nejdelším z celé knihy a zde mohu říct, že platí ono pověstné: To nejlepší na konec. Ponurý příběh o následcích řádění drancujících vojáků. Velmi dobře rozehraná partie. Je to pravda? Je to halucinace? Kdo ví. Styl vyprávění je hodně popisný a atmosféra je skvěle vystižená. K ději bych pár otázek měla, ovšem pochmurnost a napínavost mě dokáže umlčet, stejně jako vydařená pointa.

I když jsem měla celou řadu výtek a často jsem remcala, považuji České temno za skvostný kus a úctyhodného zástupce hororového žánru. Jde o výtečnou a velmi komplexní exkurzi mezi naše domácí autory, která dělá čest svému tématu a zaměření. Jistě, některé povídky mi nesedly a jiné bych si nejraději celé podtrhala zvýrazňovačem. Každá ve mně však vzbudila emoce, upoutala mě a zaujala, i když mě třeba stejným dílem rozčilovala. A to jsou přesně dojmy, které od čtení knih očekávám.

Recenze primárně sepsána pro web Knižní díra.