Recenze - P. Kubašková: Ocelová křídla motýla

Mnohovrstevnatá a melancholicky něžná záležitost

Jsou knihy, jejichž obálka do světa křičí: Jsem marketingový hit (a potencionální rychlokvaška)! Podbízí se a ponouká. A potom jsou kousky jako Ocelová křídla motýla, která se tváří nenápadně, jemně až neutrálně, ale promlouvají hlasem, který nelze ignorovat a který probouzí zvědavost.

Pod vrstvami pevné, těžko proniknutelné oceli je mé pravé já. Mladý dramatik Kryštof napsal divadelní hru o pilotovi, který dal světu Malého prince. Tohle měl být jeho velký den, jenže když světla zhasnou a opona se rozestoupí, Kryštof pozná, jaké to je sedět úplně sám v divadle plném lidí… Protože Šimon už tady není. Novinářka Kaira tráví osamělé večery se svým leguánem. Hledá spřízněnou duši, jenže jak ji má najít, když cesta k ní vede přes její třináctou komnatu, kterou už raději neotvírá? Překladatel Jan prožil většinu života za psacím strojem, nad francouzskými romány. A jeho nemluvná sestra Eva, těžko pochopitelná duše, má spočítané všechny trpaslíky na jejich zahradě. Přesuňte třeba jen jednoho; Eva to na první pohled pozná. Kolik podob má lidská osamělost, a kdy přijde Pavouk? 

Že je Petra Kubašková skvělá spisovatelka i překladatelka jsem se přesvědčila již několikrát. Užívala jsem si její trilogii o čarodějkách z Malé Strany(Čarodějky malostranské, Tajemství stříbrné čarodějky, Čarodějka a zlatý elixír), stejně jako mi ještě chybí pár dílů krásné urban fantasy série Upíři z Chicaga od Chloe Neill, kterou Petra překládá (a to není zdaleka vše). Ocelová křídla motýla mě proto lákala o to víc, i když mi bylo naprosto jasné, že nepůjde o čtení snadné.

V poslední době teď totiž sahám po příbězích, které nejdou extrémně do hloubky, bývají přímočaré, někdy až konzumně svižné (čili plují po povrchu, obsahují celou řadu klišé, jsou v podstatě odpočinkové a málokdy nutí k zamyšlení či filozofování). Ovšem čas od času zatouží má knihomolská duše po knize, u které se zastavím a budu si ji dávkovat. Ano, nebude jednoduché se jí prokousat, ale něco ve mně zanechá. Možná si za rok nevybavím detaily, leč rozhodně ve mně zůstane pocit, který jsem při čtení měla. A v případě Ocelových křídel motýla je to melancholie v mnoha podobách a stupních.

Není to však tak, že bych čtení probrečela. To úplně ne. Ale často mě svírala úzkost a jímala jemná deprese, smutek a touha se zavrtat pod deku, pomalu číst, nikam nespěchat a ponořit se do povah postav a jejich útrap. Zároveň jsou ale řádky a odstavce neuvěřitelně jemné a laskavé, což je zvláštní kontrast, který hladí, ale i trochu komplikuje. Cosi vás nutí nad knihou přemýšlet, nechat usadit, zavrtává se vám pod kůži a vy ji potřebujete vstřebat. A ani pak nedokážu konkrétně popsat dojmy, které ve mně zanechala, protože jsou zkrátka neuchopitelné. A to se jen tak někomu nepovede.

Ocelová křídla motýla nejsou čtivá ve smyslu, že bych je slupla jako malinu na jeden či dva zátahy. Ne, musela jsem si je dávkovat a mít tu správnou náladu na složitější a vážnější čtení. Nemám v podstatě jedinou výtku. Pokud hledáte upřímný příběh několika rozdílných lidí, jejichž cesty a osudy se postupně prolnou a potkají v mnoha vrstvách, má pro vás Petra Kubašková skvělé eso v rukávu. A já smekám imaginární klobouk nad touto melancholickou kráskou, která mě obalila jako se larva balí do kukly, aby se ve správný čas na svět vyklubal motýl.