Recenze - M. K. Hardy: Tetování za trest

Hřiště lásky potřetí!

Příběh sexy ragbistů pokračuje. Znovu se vydáváme na Nový Zéland a propadáme kouzlu sportovní romance. Nebo ne? Nebude už toho moc a na jedno brdo?

Žhavý román od české autorky o prohrané sázce, která nakonec vede ke štěstí, o tom, že i silní hráči rugby se něčeho bojí a že drobné dívky naopak dokážou být mimořádně silné a statečné.  

Henry: Já musím být úplnej debil. Jen tak se dá vysvětlit, proč jsem se vsadil. Jeden by řekl, že jsem si dost zavařil, a byla by to pravda, protože tentokrát jsem se nechal vyhecovat k tomu, z čeho mám fakt hrůzu. Ale kdybych z toho vycouval, nepoznal bych Yumiko…  

Yumiko: Trvalo šest let, než se mi na Zélandu začalo dařit! Vystavuji v galerii a můžu tetovat vlastní klienty, tak proč se muselo všechno tak zamotat? Sotva potkám Henryho, rugbistu s božím tělem a skvělým smyslem pro humor, tak za mnou musí zamířit moje rodina. Moje neuvěřitelně problematická japonská, tradiční rodina!

Odpíchneme se od obálky, která je opět hravá, jiná a vypráví příběh. Vše, co na ní vidíte, se objeví v knize a neuvěřitelně mě baví. Stejně tak grafika uvnitř knihy, která je díl od dílu vymazlenější. Ano, série Hřiště lásky už má tři knihy – Haka za lilii, Tanec za odpuštění a dnešní Tetování za trest. A já doufám, že se k nim v dohledné době přidá minimálně číslo čtyři.

M. K. Hardy píše neuvěřitelně čtivě. I když mám výhrady k pomalosti a pozvolnosti děje, nemůžu a ani nechci popřít, že se mi Tetování za trest neuvěřitelně příjemně četlo. Můžu remcat nad závěrem nebo nad mírou erotiky (umím si představit, že by jí mohlo být o špetku víc). Rovněž můžu připustit, že bych ocenila víc rodinných konfrontací a trochu vyšší dynamiku a tempo vzájemného oťukávání Yumiko a Henryho.

Faktem však zůstává, že tyto výhrady se budou lišit čtenář od čtenáře a já musím vycházet z pocitu, který po dočtení mám. A ten je jaký? Chci víc, chci další, chci pokračování! S chlapci se mi neloučí snadno, protože mě tito sexy hromotlukové baví. Jsou vtipní, úžasní, jejich příběhy nejsou prvoplánové a ani na jedno brdo. Každý má jiné pozadí a prolnuté jsou tak akorát. Ani málo, ani nijak extrémně.

Na 376 stranách se opět střídají dva pohledy hlavních postav v ich formě a já jsem spokojená. Čtivost a lehkost, s jakou M. K. Hardy příběh podává, je neuvěřitelný. Stojím za svým kapitánem je hláška, která se stává pro čtenářky legendární. U Henryho hlodů jsem se navíc smála nahlas. Takže co víc k tomu dodat? Nádhera, a ač to nebylo tak žhavé, jak líčí anotace, chci nášup!