Advent - Noční můry III.

A třetí kousek je na světě...

Malý a jemně nostalgický bonbonek pro radost a návrat k oblíbené postavě! Teď už bez dalšího okecávání:

Chodil po pláži. Nikde ani živáčka. Bosé nohy chladil mokrý a studený písek. Sem tam se přihnala vlna a olízla mu lem černých kalhot. Ruce měl ležérně zastrčené v kapsách, knoflíčky na košili porozepnuté a delší černé vlasy mu čechral uklidňující vánek. Jen tak šel, prostě byl. Nic nemusel.  Žádné lamentování ukňourané McGonagallové, intriky vrásčitého Brumbála, bezvýznamné výkřiky studentů, ani vlastní nežádoucí myšlenky. Tohle byl jeho balzám. Jeho ráj na Zemi. Tajné místo, kam chodil načerpat energii a ulevit unavené mysli i duši.

Ne, netýral ve svých komnatách netopýry. Nepovídal si s vlastním obrazem v zrcadle. Dokonce ani nebloudil po nocích po bradavických hradbách, ani neunášel nezbedné nebelvírské studentky. Merline, těch teorií o tom, jak tráví volný čas, bylo bezpočet. Jedna absurdnější než druhá a všechny nemohly být dále od pravdy.

Jednou šel tak dlouho, až narazil na své vlastní stopy. Neměřil čas. Jen si užíval a vychutnával samotu a prosté bytí. Tenhle malý ostrov byl jeho tajemstvím. Nikdy o něm nikomu neřekl a neřekne. Možná, že si dá do závěti, aby ho tady rozprášili, kdyby došlo na nejhorší. Ale tak černých myšlenek byl dalek.

Představa, která se však stále častěji vkrádala do jeho podvědomí, byla úplně jiného ražení. Zastavil, zavřel oči a vyndal levou ruku z kapsy. Zpracovával vizi, ve které tady nestál sám. Své prsty propletl s jinými, štíhlými a hřejivými. Poddajnými a zručnými. Uměly škrábnout, stejně jako něžně pohladit. Mohla by nastat taková chvíle? Poprvé za dlouhou dobu našel otázku, na kterou neznal odpověď a nemohl se ani ironicky ušklíbnout...

zdroj obrázků: pixabay.com