Den dvacátý třetí

Ano, je to tu… už jen jeden den do Štědrého dne a profesor začal pracovat na plnění svých hrozeb aneb poslední list z deníku Severuse Snapea.

Děkuji Claire za téma dnešního mini dílu ♥ 

Veškerá práva ohledně tématu HP náleží J.K.Rowling, za vše ostatní je odpovědná má mysl v těsné spolupráci s mou fantazií. Píšu pro zábavu, čtenářky a ne pro zisk. Bez souhlasu autorky platí zákaz kopírování textu.

Severus vytvořen pomocí ChibiMaker, křídla a dárečky staženy z openclipart.

23.12.

Schovával jsem si tento lektvar pro ty nejtěžší chvíle svého života. Nezamýšlel jsem ho použít. Neudělal jsem to ani, abych porazil Voldemorta. Není dobré si s ním zahrávat, ale se mnou také ne! Legrace skončila! Má tradiční snídaňová káva měla specifickou příchuť štěstí. Necítím se vysloveně jinak. Jen… nedokážu to slovy definovat. Cosi mi říká, abych šel do ředitelny. Mám nepředstavitelnou chuť strčit si do kapsy Veritasérum.

A udělal jsem to. Snažil jsem se s tou myšlenkou prát, začalo mi však cukat v oku. Hned, jak se skleněná flaštička hřála v mé náprsní kapse, tik ustal. Minervu jsem zastihl klimbající nad dokumenty pro ministerstvo. Velice záživná četba s uspávacím efektem. Důvěrně jsem se s nimi seznámil, když jsem sám za tím stolem klimbal. Brumbál chrápal rozvalený v křesle. Pár kapek Veritaséra s naprostou samozřejmostí přistálo ve sklenici s brandy, kterou měla Minerva nalitou. Málem si ji vylila, když jsem zdvořile zakašlal, abych tak upozornil na svou přítomnost. Dívala se na mě jako na zjevení. Zřejmě mě nečekala takhle brzo po ránu. Těžko jsem jí mohl vysvětlovat, že tekuté štěstí má svou vlastní hlavu a já vůbec netuším, proč tam jsem. Rozhodl jsem se přejít rovnou k meritu věci a z úst mi vylétla jednoduchá otázka: „Co víte o té hromadě nesmyslných darů, kterými jsem každý den bombardován?“

Minerva si sundala brýle z nosu. Vypadala, jakoby celou noc oka nezamhouřila. Promnula si kořen nosu, usrkla brandy, probodla mě pohledem a chvíli to vypadalo, že mě velmi nevybíravě pošle k šípku. Pak se z ničeho nic nadechla, usmála a klidně mi sdělila následující: „To víte, Severusi, Brumbál má svou hlavu, a dostane-li nápad, nedá pokoj, dokud není po jeho. Hnal chudáka Hagrida od čerta k ďáblu. A ta dobrá duše poprosila o pomoc širokou veřejnost. Kdybych věděla, jakých rozměrů to dosáhne, našla bych způsob, jak vás varovat. Myslím si, ne, vím, že i když se tváříte jako kyselý grapefruit, tak se určitě našel minimálně jeden, možná i dva dary, které vám udělaly radost. Chápu však vaši rozhořčenost. Pokud mne teď omluvíte, musím to dokončit, protože další bezesnou noc nad lejstry mé staré tělo nevydrží.“

Nepotřeboval jsem slyšet víc. Svého viníka jsem měl. Bylo a je mi jasné, že Hagrid je v tom nevinně. Naivita a dobrosrdečnost trestat nebudu. Albus Brumbál je ale téma samo pro sebe, takže jeho trest nemine. Jako z udělání se mi do ruky dostala obálka od dvojčat Weasleyových, která obsahovala poukaz na 500 galeonů, které mohu utratit v jejich obchodě. Stačí prý na kartičku napsat, co bych rád, a obratem mi vše bude dodáno, ani se prý nemusím obtěžovat vážit cestu a mám šetřit své kroky. Dobrá! Hodí se mi to jako ještě nikdy! Z přiloženého nabídkového letáku jsem si vybral speciální štronzo emulzi na obrazy. Tohle udělátko zapříčiní, že z kouzelnického obrazu bude, podle počtu vrstev nátěru, klasický mudlovský obraz! Nemohu být spokojenější.

Ukázalo se, že celá věc má ještě jeden háček, někdo se dostal k listům z mého deníku. Nechápu, jak je to možné, ale stalo se. Dokonce snad, pokud Brumbál nelhal, aby nasměroval můj vztek jiným směrem, má viset někde mudlům na očích!