Něco malého, zvrhlého a rudého na svátky

Betace: Claire, které tímto velice děkuji

Rating: 18+

Počet slov: 1 102

Věnováno mé milé Wixie… malý dáreček mé spřízněné duši… já vím, že jsi už kousek četla, ale protože se ti to líbilo, tak jsem něco málo přidala a startuji touto střeleností, která mne nepředstavitelně bavila, éru The Blacklist FanFiction (TBL) na těchto stránkách.

Všechny postavy, které figurovali v seriálu The Blacklist stanice NBC k datu 26.12.2014, náleží jejím tvůrcům. Všechny přidané jsou smyšlené. Fan fikce nevznikla za účelem zisku. Píšu pro sebe, pro své čtenářky a pro zábavu.

V díle se mohou objevit anglické výrazy nebo i celé věty, protože někdy je prostě originál lepší, výstižnější a vzhledem k předloze by překlad všechno zabil.

Gif Source: 

https://31.media.tumblr.com/d899f46425b886e98cc6eb0f1ea8adc1/tumblr_inline_ncfp9xjZzV1ru4eii.gif

U dveří zvoní zvonek, nikoho nečekáš, chvíli koketuješ s myšlenkou nikam nejít a neznámého vetřelce ignorovat, jenže zvědavost je silnější. Vstaneš od notebooku a jdeš otevřít. Stojí tam Dembe, zamrkáš očima ve snaze rozehnat fata morgánu, ale tohohle černocha si prostě nemůžeš s nikým splést, byť ve filmech ti mnohdy připadají všichni stejní. Beze slov ti podává malou kartičku, na které stojí: Zvu tě na večeři, za 30 minut, Dembe tě přiveze. R. To je celý on, žádné varování, žádné dlouhé čekání, čistá impulzivnost a rovná přímá čára přes veškeré tvé plány. Usměvavá černá hlava tě s pobavením sleduje. Nezdvořile zabouchneš dveře a vletíš do sprchy, přičemž si nebezpečně zasurfuješ na rohožce, která má být sice protiskluzová, ale dneska svůj účel neplní ani z poloviny. Třicet minut je zoufale málo. Zakopneš o nohu postele, skoro ulomíš dveře od skříně, nejhezčí kousky jsou jako z udělání ve špinavém prádle. Když už horko těžko vybereš něco kloudného, nedaří se ti najít punčochu, na které by nebyla díra. Zákon schválnosti funguje s přesností přímo k nasrání. Nějakým zázrakem se ti podaří se připravit a dokonce vypadat celkem kloudně. Ještě ti trošku slzí oko, protože řasenka je zlomyslná mrcha!

Dembe ti galantně otevře zadní dveře a nepřestává se usmívat. Kolikrát už byl něčeho podobného svědkem? Spolkneš zvídavou otázku, na kterou stejně nechceš znát pravdivou odpověď, a oplatíš mu jeho všudypřítomný úsměv. Nic nekomentuje, zabouchne, nasedne na místo řidiče a auto se dá do pohybu, dokonalý společník. Ovšem v porovnání s Redem by i ten nejukázkovější gentleman strouhal mrkev. Čeká na tebe v prezidentském apartmá. Podává ti rudou růži a jeho skvěle padnoucí třířadý oblek tě přivádí k šílenství. Ten chlap by vypadal dokonale snad i na hromadě hnoje! Políbí tě něžně na tvář a ty ucítíš jeho vůni. Hladce oholen, perfektně upraven, jako stvořený pro reklamu na cokoli.

Podpatky jsou za trest, navíc se nemůžeš zbavit dojmu, že samodržicí punčocha zase tak úplně sama nedrží a sjíždí, kam nemá. Na jídlo nemáš ani pomyšlení. Jak se ukáže, tak Raymond také ne. Sklenka něčeho dobrého by ti zvedla náladu a pomohla zahnat veškeré pochybnosti a nepatřičné poznámky, které tě akorát obtěžují. Čím větší procento alkoholu, tím lépe. Není ti však přáno, z ničeho nic začne hrát hudba a Red se k tobě bez varování přitiskne. Sakra, nevyčistila sis zuby! Tvému společníkovi je to však úplně jedno. Vypadá sice jako chodící prototyp vysněného muže s velkým M v tom nejlepším možném balení, telepatie a čtení myšlenek díky Bohu nepatří mezi jeho základní funkce. Darovanou růži odloží na stolek a v těsném objetí v rytmu pomalé melodie směřují vaše společné kroky k zavřeným dvoukřídlým dveřím.

„Jsi nádherná,“ zašeptá ti do ucha.

„Lháři,“ oponuješ sladce. Sjíždí ti punčocha, kalhotky máš na 90% naruby a zip na šatech bude určitě zadrhnutý. Místo dohadování tě políbí na šíji a ve chvíli, kdy si sundá sako, zapomínáš na všechny své teoretické nedostatky, protože jste tu jen vy dva. Nějaký zázrakem pod Redovýma rukama zip vůbec neprotestuje a šaty se poroučí k zemi. Klekne si na jedno koleno a něžně ti srovná neposednou krajku, která skutečně o kousek sjela. Zatímco pomalu vstává, letmými polibky si značkuje cestičku od krajkového lemu, přes bříško, ňadra, krk, až zpět ke rtům. Rozepneš mu těch pár knoflíčků na vestě a stejně jako jeho sako před chvíli, i tento luxusní kousek končí na zemi. Kravata ho vzápětí následuje.

„Svlékni si košili,“ odvážíš se nejistě navrhnout. Vyzývavě tě kousne do spodního rtu, vyndá ti sponku z vlasů, protože má rád, když jsou rozpuštěné, a maličko poodstoupí. Užívá si svou roli a s každým knoflíkem si hraje, než ho konečně rozepne. Nebo ti to tak alespoň přijde. Nikdo nemůže vypadat tak sexy při obyčejném svlékání! Ale on to dokáže. Bříšky prstů mu přejedeš po nahé hrudi a on tvé pohyby kopíruje na tvých zádech, což tě vzrušuje ještě víc. Jeho polibky jsou stále vášnivější. Nepatrně tě tlačí před sebou a vede tě k posteli. Čekáš, že tě položí, ale on tě místo toho vezme do náručí a do nadýchaných peřin tě hodí. Než se z toho překvapení vzpamatuješ, je u tebe, zuje ti boty a bílým peříčkem, které měl zřejmě po celou dobu schované v kapse, přejíždí od prstů na nohou, přes holeň, stehno, kopíruje lem kalhotek, obkrouží pupík, přes krajku podprsenky tě kousne do ňadra. Chceš si ho přitáhnout k polibku, jenže on je tady šéf! Roztáhne ti nohy a lehne si na tebe. I přes látku kalhot cítíš, jak moc ho celá tahle hra vzrušuje. Přezka opasku tě studí na bříšku, ale Red se nemá k jejímu rozepnutí. Špičkou jazyka laská tvou kůži a doslova tě mučí. Když se dostane až ke kalhotkám, s úlevou zjišťuješ, že se konečně rozhodl zbavit tě alespoň jednoho kusu oblečení. Ještě před hodinou jsi byla zoufale unavená, ale teď jsi vzhůru jako ještě nikdy předtím. Každou buňkou svého těla vnímáš jeho doteky a krouživé pohyby jazyka a prstů ve svém klíně. Je to jako symfonie stvořená jen pro tebe a pan dirigent ovládá své umění naprosto skvostně…

Je ti úplně jedno, že nemá vlasy, do kterých bys mohla zaplést prsty a přitáhnout ho těsněji k tomu malému místečku svého těla. Absolutně tě nezajímá, kolik žen tu takhle leželo a sténalo před tebou a kolik jich přijde po tobě. Racionální stránka tvého já vzala za své v okamžiku, kdy se poprvé před rokem vaše oči setkaly. A když našpulil rty a naklonil hlavu, ztratila si i zbytek své soudnosti. Od té doby si ušla pořádný kus cesty. Ale jako každý závislý i ty víš, že tohle všechno jednou skončí a odvykání bude těžké. Jenže než ta chvíle nastane, hodláš si vychutnat každičkou možnost, jež ti bude nabídnuta. Zvuk rozepínajícího se zipu tě vrací zpátky do reality. Předehra je u konce a ty ses ani nepozastavila nad tím, že neskočila tak úplně podle tvých představ. Nevadí, protože ta malá jiskřička rozhořčení byla právě uhašena. Dvakrát!

K dokonalosti chybí jen jedna věc, usnout mu v náručí. Jde to těžko, když sedí v křesle, kouří doutník a dívá se na tvé nahé tělo. Zatoužíš schovat se pod peřinu a ukázat mu záda, jenže jeho oči ti to nedovolí. Vyfoukne z úst obláček kouře, usměje se tak, jak to umí jen on, lehne si k tobě, shrne ti z obličeje pramen neposedných vlasů, které máš nepředstavitelně rozcuchané, a nejspíš nikdy nepůjdou rozčesat, a řekne tím svým sametovým hlasem: „It was fun, let´s do it again.“ Takhle nějak si představuješ nebe, o hodinu později usínáš s představou života zalitého sluncem, která vezme za své hned následující den ráno, ale kdo by řešil, co bude zítra, když dnešek je tak… Red!