Jdi pryč a už se... část VI.

a další kapitolka. Nějak mi ten plán s jednorázovkou ne a ne vyjít! :D Ale snad mi to nebudete mít za zlé. Věnováno Wixie.

(zdroj obrázku klik)

Rating: není

Betace: sama sobě betou

Počet kapitol: 6 a asi i 7

Klíčová slova: Raymond Reddington, víc netřeba dodávat

Všechny postavy, které figurovali v seriálu The Blacklist stanice NBC k datu 09.12.2016, náleží jejím tvůrcům. Všechny přidané jsou smyšlené. Fan fikce nevznikla za účelem zisku. Píšu pro sebe, pro své čtenářky a pro zábavu.

(zdroj obrázku - klik)


Jdi pryč a už se... část šestá

Zdálo se ti to nebo tě právě de facto vyhodil? Jen proto, že sis dovolila poznamenat, že ti nevyhovuje, jak se věci vyvinuly? Stojíš na místě, poťukáváš podpatkem jedné z lodiček o leštěnou podlahu a přehráváš si jeho slova v hlavě… „… v tom případě tamhle jsou dveře.” To si lze vyložit jen jedním způsobem. Chyba v překladu vyloučena. Prostě tě sprostě vyhodil. 

“Hm, tak pán není na chov,” prohodíš kysele jednu z jeho poznámek. Ušklíbneš se a místo, abys šla za ním nebo po schodech nahoru do ložnice či šatny případně koupelny, zamíříš zpátky před dům. Zavoláš si taxi a necháš se odvézt k sobě do bytu. Byl dobrý nápad si ho nechat. Sice jednáš s realitkou o možnosti jeho pronajímání, ale zatím si žádnou závaznou smlouvu nepodepsala, čili nic neporušíš, pokud jim zavoláš, že byt potřebuješ a pronájem již není předmětem jednání. Zuješ si ty protivné boty a z výšky dopadneš na pohovku. Máš podpatky ráda. S tím novým vynálezem jménem gelové vložky jsou pohodlné a sexy. Dnes ti ovšem lezou pekelně na nervy. Z kabelky, která dopadla vedle tebe, vylovíš telefon.

Respektive takhle: nejdřív nahmátneš rtěnku a hodíš ji na stolek, za ní letí zrcátko, klíče od vozu, které nechápeš, proč jsi s sebou tahala, kreditka, která by měla být v peněžence, peněženka, balíček kapesníků, balíček kondomů, ha ha, vážně vtipný nález a pak až telefon. Položíš ho na stolek a pár minut, které se zdají jako hodina, ho pozoruješ, skoro hypnotizuješ. A co? Ten šmejd nezazvoní a zmrd nezavolá. Ano, použila jsi tohle ošklivé slovo, přestože jindy se jadrnému slovníku vyhýbáš. Jsi slušně vychované děvče! 

“Bastard!” ulevíš si nahlas a zamíříš do sprchy. Nejdřív tam chceš vlézt oblečená, jenže kdo by potom uklízel tu spoušť? Bohatě stačí, že díky zvýšenému obsahu alkoholu v krvi zapomeneš na svléknutí punčoch. Inu, nikdo není dokonalý.

Cestu do postele si nevybavuješ vůbec. Za to bolest hlavy je ráno neuvěřitelně skutečná a skoro až hmatatelná. Zazvoní zvonek. Je ti jedno, kdo za dveřmi stojí. Bude mrtvý, než se stihne představit. Nestojí tam nikdo, ale málem se přerazíš o dva kufry a dvě velké cestovní tašky a dvě papírové krabi- to tě jako vystěhoval? 

“Sviňák!” zařveš na celou chodbu a nakopneš jednu z krabic. K tvé smůle jsou tam knihy, takže si zlomíš palec u nohy. Musíš poprosit správce, kterého přivolal tvůj výkřik, aby ti pomohl věci dát dovnitř a pak šup hezky na pohotovost, kde na nohu vyfasuješ slušivou ortézu. Zlomenina je holt zlomenina. Doma chodíš kolem stále zabalených věcí velkým obloukem. Nesáhneš na ně, protože na ně sahal on. Nejdřív musíš vychladnout, jinak bys je všechny vyhodila oknem. Co na tom, že jsou tvé a většinu z nich máš ráda?

V práci začínáš mít pověst nasupené saně. Je fuk, že pajdáš s ortézou, na důstojnosti a nasranosti ti to nijak neubírá. Kolegyně s tebou mluví jen z uctivé vzdálenosti a raději píšou maily nebo zavolají, i kdyby to z vedlejší místnosti bylo. Tvůj pohled totiž upaluje a ony se bojí, že je uhraneš. I šéfová se snaží být co nejstručnější, když po tobě něco chce.

“Večírek, v pátek, účast povinná,” oznámí ti na konci pracovní doby a na stůl položí pozvánku. Vše doplní pohledem, který jasně říká: Ortéza, neortéza, jdeš tam. Je mi jedno, co ti ten hajzl provedl, tady jsi placená za jiné věci a prostě přijdeš, protože mě rozhodně nechceš nasrat. Benevolence a tolerance tvých nálad odsud posud.