knihovna - Jaroslav V. Mareš: Přísně tajné skandály

A neunikne mi ani dokumentaristika!

Nebo spíš literatura faktu? Jak to nazvat? Historie? Pátrání v minulosti? Asi bych řekla od každého trochu, nicméně šlo o skutečnou výzvu, protože co si budeme povídat, pokud tento druh knih nehltáte, může nastat jistý problém. Jaký? Dozvíte se v dnešní recenzi!

zdroj obrázku klik

Očekávání:

Hlavně si nenadávat. Znáte mě, občas lamentuju, že by se i starý dlaždič mohl červenat. Nepatrně se obávám, jestli jsem si neukousla větší krajíc, než se mi vejde do žaludku!

Skutečnost:

Když se přihodí nějaká ostuda, aktéři se s ní obvykle moc nešíří. Když se stane skandál, aktéři se ho snaží ututlat stůj co stůj. V mnoha případech se to i podaří. Zamést veškeré stopy je ale daleko těžší. A tak je naše historie plná příběhů, které jsme neměli znát. Proč celý svět zná Alžbětu Báthoryovou, zatímco její českou předchůdkyni nezná nikdo? Jak je možné, že zavražděného zbojníka, hrdinu románů 15 let po jeho smrti propustili z vězení? Proč se archeologové dodnes bojí otevřít hrobku významného šlechtice? Jak strašlivou historii skutečné předlohy hraběte Draculy ukrývá českokrumlovské podzemí? Na čem ztroskotal pokus českých fašistů předběhnout Hitlera a převzít u nás moc dřív, než se to podařilo v Německu? Proč se středobodem českého protinacistického odboje staly obložené chlebíčky? Na tyto a další příběhy našich dějin hledá odpovědi známý český reportér… celá anotace např. tady.

Neříkala jsem vám, že těch novinek/nových spoluprací bude hned několik? Tady máme další z nich. Nakladatelství Epocha mám spojené – měla jsem – výlučně s Františkem Kotletou, mou velkou láskou (pšt, on o tom neví, aby se nevyděsil a neutekl!). Proto byla celkem výzva „ochutnat“ od nich i něco jiného. A co si budeme povídat, teorie a historie není něco, co by mi zrovna dvakrát učarovalo. Historie ještě sem tam, ale číst reportáže? Mno, Vendulíno, tak se ukaž.

„…Už mnohokrát jsem se přesvědčil o tom, že náhody na světě neexistují. První kniha byla o záhadách kriminalistiky. Jenže ne všechny případy, které jsem zpracovával, se do této škatulky vejdou. Kriminálem to smrdělo mockrát, nicméně spíš než na mrazení v zádech přijde, jsem při probírání nevěřícně vrtěl hlavou a bavil se představou, jak se aktéři kvůli mému nežádoucímu šťourání obracejí v hrobech…“

A já se ukázala. Vážení, nádherná práce. Už na první prolistování jsem se zamilovala. Doslova zbožňuji knihy, které jsou obohacené o další sdělovací prvky – tím mám na mysli obrázky, fotografie, kresby, skeny, emaily… a další a další detaily, které dodávají ději hloubku. Tady ovšem nejde o beletrii, na to pozor! Z toho důvodu zvlášť oceňuji, že si autor dal práci s těmito částmi, aby nešlo jen o strohý a nudný text.

Nicméně zásadní problém se tím nevyeliminoval. Jaký? Jste-li unavení, vyšťavení nebo emocionálně vysátí, může na vás literatura tohoto druhu mít uspávací účinek. Pozornost je trhaná, kniha vás nudí, data nezajímají a autor tím není zcela vinen. Jak se s tím poprat? Nespěchat. Případně si projít obsah a založit si jednotlivé reportáže, respektive si je seřadit jinak, než jsou vytištěné. Jako první se vrhněte na ty, které vás něčím zaujaly. Pokračujte od těch lákavých k těm méně, protože není pravděpodobné, že budete všechny stavět na stejnou příčku. Ani já to tak nemám.

„…Moje Štěstěna měla tou dobou volno, jako zástup mě doprovázela naopak paní Smůla. Smůla je její křestní jméno. Příjmením se jmenuje Vrchovatá. Na geologickém ústavu byli totiž velmi překvapení, že televizní štáb měl s sebou kameru s úmyslem natáčet…“

Skoro jsem nadskočila nadšením (hej, dát do pohybu 128 kilo živé váhy fakticky není jen tak!), jakmile jsem zmerčila reportáž o Eleonoře se Schwarzenberka! Kdysi jsem o ní viděla asi hodinový dokument a jako velký milovník upírů a všeho okolo… nutnost! Pst: kdyby to zaujalo i vás, vyšla i kniha!

PS: Reportáž zaujala i autora a byla jedním z podnětů pro následné bližší pátrání.

To bychom měli kapitolku, která mě bavila a zajímala nejvíce. Teď si dáme tu z mého pohledu nejnudnější – Tajná válka psychotroniků. Neříkám, jde o téma zajímavé a detaily byly místy až komické, nicméně tady se mi očka zavírala bez ohledu na denní hodinu – nic pro mě. Ale vy to můžete mít klidně naopak! Je před vámi 360 stran, na kterých si Jaroslav Mareš dal neuvěřitelně záležet a to je neskutečně znát.  Nabízí vám náhled do historie z jiného úhlu pohledu. Ať už se bavíme o dobách kněžen a knížat v 17. století, o začátku 20. století, kdy měl řádit Nikola Šuhaj, nebo zabloudíme do roku 1941.

„…Podvodníků zná naše historie spousty. Stejně tak máme v naší historii spousty válečných zločinců, kteří přes své činy trestu unikli. A známe i mnoho ̦obyčejných vrahů, jimž se podařilo uniknout spravedlnosti. Ale příběh válečného zločince, úkladného vraha, který nejenže hned dvakrát uniknul popravě, ale podvodem vylákal nejvyšší státní vyznamenání od samotného prezidenta republiky, ten se v naší historii moc nevidí…“

Jak tedy budu hodnotit, když nadšení přetrvává od rozbalení balíčku až po poslední stránku a přitom se objevují náznaky, že ne vše mi sedlo? Normálně – krásná čtyřka. Ovšem ne jako ve škole, to by bylo dost na hlavu. Čtyři z pěti – za poutavost, detailnost, pestrost, široký záběr, hloubku, vzbuzení nadšení i zvědavosti. Tleskám a těším se na další tituly. Ať už od pana autora či od nakladatelství!

Otevřely se mi nové dveře, ze kterých jsem v úvodu měla neuvěřitelné obavy. Nedopadlo to úplně zle. Jak to máte vy? Jedete čistě v beletrii nebo vám i historická fakta mohou udělat radost?

„…K výzkumu hrobky prý není důvod, stejně by nic nezjistil, protože hrobka je vykradená a všechny ostatky i zbytky rakví jsou na jedné hromadě. On osobně s výzkumem zásadně nesouhlasí, protože tajemství je pro milovníky záhad vždycky lepší…“

Autor:  Jaroslav V. Mareš

Nakladatelství:  Epocha (web – klik)

Žánr: historie

Rok vydání: 2019

Počet stran: 360

Za zaslání recenzního výtisku děkuji Nakladatelství Epocha  a těším se na případnou další spolupráci.