knihovna - M. Haig: Lidé

 
Vystihni knihu jedním slovem!

Prkotina? Ani bych neřekla. Dnešní kousek má sice jednoslovný název (a melancholicky krásný obal), ovšem její hodnocení se ukázalo natolik komplikované, že jsem svůj názor musela nechat pár dní odležet. Stalo se vám někdy, že vám kniha utkvěla v hlavě a bylo potřeba ji nějaký čas strávit? Nebo film!

Rady lidem: Netrap se svými schopnostmi. Máš schopnost milovat, a to úplně stačí. Buď milý k ostatním lidem. Na vesmírné úrovni jsou vlastně tebou. Směj se. Sluší ti to. Neměl ses narodit. Skutečnost, že existuješ, je hrozně blízko k nemožnému. Zavrhnout nemožné znamená zavrhnout sám sebe. Tragédie je jen komedie, která nedošla k naplnění. Jednoho dne se tomu zasmějeme. Zasmějeme se všemu. Nesnaž se být stále rozvážný a klidný. Takový je celý vesmír. Záleží na těch vřelých kousíčcích.

Po přečtení anotace jsem získala dojem, že přede mnou stojí cosi podobné publikaci o pozitivním myšlení a síle vesmíru. Jaký byl můj šok, když mi došlo, jak se věci ve skutečnosti mají a že se mi do ruky dostal klasický román.

Úleva? Ani ne. Četl se celkem ztěžka. Ne proto, že by se číst nedal, naopak – stránky byly hodně poutavé a čtivé, jenže s sebou nesly takové zvláštní a podivné poselství, které se mi ani zpětně nedaří dostatečně slovně uchopit.

„…Existuje takový paradox. Věci, které nepotřebuješ k životu – knihy, výtvarné umění, filmy, víno a podobně – k životu potřebuješ. Kráva je stále kráva, i když jí říkáš hovězí. Tvůj život bude mít přibližně 25 tisíc dnů. Postarej se, aby sis alespoň některé z nich pamatoval. Kvark není ta nejmenší věc. Přání na smrtelné posteli, že ses měl víc snažit, to je ta nejmenší věc. Protože neexistuje…“

Několikrát v recenzích padlo přirovnání ke Stopařově průvodci po galaxii. Sorry, ale to vážně neberu. Stopaře mám ráda – film i knihu, první díl, nicméně tady bych raději nesrovnávala. Je to jako poměřovat jablka se švestkami, byť se základní téma může zdát hodně podobné. První výtka technického rázu bude směřovat na anotaci, která je zbytečně dlouhá, vyčerpávající a nic neříkající. Kniha si zaslouží podstatně lepší propagaci a návnadu pro hypotetické čtenáře. Hodit tam dlouhý román je stejný prohřešek, jako vybalit v anotaci spoiler!

Mám-li hovořit o knize samotné bez již zmiňovaných spoilerů, je to ošemetný oříšek. Hledáte-li zamyšlení, perspektivu, takový nezávislý náhled do lidského života z jiného pohledu. Ideální. Rozhodně nenajdete něco, co slupnete za večer jako malinu. Dnešní kousek chce rozvahu, klid, pozornost a otevřenou mysl.

„…Tato kniha, tato konkrétní kniha, vzniká právě tady, na Zemi. Pojednává o smyslu života a vůbec o ničem. Je o tom, co vyžaduje někoho zabít a zároveň ho zachránit. Je o lásce, mrtvých básnících a burákovém másle. Je o hmotě, antihmotě, o všem a o ničem, o naději a nenávisti. Je o jednačtyřicetileté historičce Isobel, jejím patnáctiletém synovi Gulliverovi a o nejchytřejším matematikovi na světě. V krátkosti, je prostě o tom, jak se stát člověkem…“

Hodnotila bych číslem čtyři, neboť konečný dojem není nikterak negativní. Četla se dobře, pomaleji, nicméně dobře a s nadšením. Zanechala stopu, donutila k přemýšlení, což je takový protipól k mým obvyklým erotickým jednohubkám. A i to je potřeba. Není to ani veskrze duchovní či naučná kniha, jako je tomu v případě titulů od nakladatelství Portál. Líbí se mi, že Ocelot je otevřený i těmto kouskům. Nespecializuje se na jeden žánr, ale vyzobává zajímavé poklady napříč. Dnes v podobě názorné ukázky, že filozofie není jen pro mudrce v letech s bílým dlouhým plnovousem, ale může být pojata s příběhem, grácií, lehkostí a snad i humorem. Díky za ty dary! Málem bych zapomněla – vystihni knihu jedním slovem… JINÁ!

Za zaslání recenzní knihy mnohokrát děkuji Hance a Lence z teamu Megaknih a těším se na případnou další mimořádnou i nemimořádnou spolupráci.

Autor:  Matt Haig

Nakladatelství: Ocelot (web – zatím jsem nenašla, až najdu, doplním) 

Žánr: román

Rok vydání: 2020 (originál vydán v roce 2013)

Počet stran: 304

Překlad: Ivana Nuhlíčková