Den třináctý

Prakticky vzato jsme dnes za polovinou této mini povídečky, někdo by to mohl dokonce nazvat parodií. A tak dnes zahrajeme na trochu vážnější strunu.

Za nápad děkujeme Janince, které zdárně sekundovala a celou věc k dokonalosti vyladila Claire ♥

Veškerá práva ohledně tématu HP náleží J.K.Rowling, za vše ostatní je odpovědná má mysl v těsné spolupráci s mou fantazií. Píšu pro zábavu, čtenářky a ne pro zisk. Bez souhlasu autorky platí zákaz kopírování textu.

Severus vytvořen pomocí ChibiMaker, křídla a dárečky staženy z openclipart.

13.12.

Bojíte se rádi? Dnes bude totiž hlavním tématem strach. Co našeho profesora vyděsí a vyděsilo by to i vás? Konečně se k nám dostal další list z deníku Severuse Snapea a nabízí se nám tak možnost luštit jeho rukopis (ten jsem tedy luštila já – a že to byla chvílemi fuška – vy máte k dispozici již digitalizovanou verzi) a zjistit, co všechno mu svým geniálním nápadem Albus Brumbál způsobil.

…Děsivé, děsivější už to ani být nemůže. Dívám se na ten předmět, a ačkoliv veškerá diagnostická kouzla tvrdí, že je v naprostém pořádku, vsadil bych svou hůlku na to, že je v něm pořádný kus černé magie. A přitom vypadá tak nevinně. S trochou sebezapření bych dokonce mohl přísahat, že jsem pocítil jakýsi náznak radosti, když jsem ho rozbalil. Detailně propracované těžítko (někdo tomu říká sněžítko). Velká koule naplněná vodou a sněhem s miniaturou Bradavic. Když přijde večer, rozsvítí se uvnitř za okny malá světýlka. Postavil jsem ho na stůl a chvíli jsem se na něj jen tak díval. Působilo to na mě celkem… odpočinkově.

Nevím, co mě později posedlo, ale prostě jsem tu skleněnou věc vzal a zatřepal s ní. Nikdy jsem se takové pošetilosti neměl dopustit. Bradavický hrad byl zasypán sněhem, ozval se škodolibý smích a obraz se z ničeho nic změnil. Díval jsem se, jak Albus Brumbál mizí pod záplavou kousavých, nechutně žlutých sladkostí. Rychle jsem zatřásl znovu a naskytl se mi další výjev, ještě hrozivější než ten předchozí. Bradavice hořely v plamenech, bylo slyšet praskání a křik. Ve víře ve rčení do třetice všeho dobrého jsem zopakoval postup a do třetice ano, ale všeho děsivého. Spatřil jsem svou vlastní osobu prchající před velkým černým stínem.

Marně jsem doufal, že další pokus povede k původnímu vyobrazení, leč čekalo na mě další nemilé překvapení. Opět já… ležel jsem v posteli potažené červeným saténem, přikrytý neznámo čím a po mém boku se svíjely tři ženy. Nutkání vrhnout předmětem proti zdi narůstalo. Zároveň s tím však rostla i zvědavost. Kdesi v koutku mé duše jsem cítil potřebu zjistit, co přijde dál? Co ještě? Zatřásl jsem tak silně, jak jsem jen byl schopen, pro jistotu dvakrát… vše se vrátilo… znovu jsem se díval na důvěrně známý hrad. Ta nepopsatelná úleva.

Teď stojí na stole. Nemám odvahu vzít ho znovu do ruky… ale ani ho vyhodit.