neděle 1. března 2015

Poslední případ: kapitola devátá


Kalendář na zdi tvrdí, že je neděle a s ní tedy musí zákonitě přijít i další kapitolka. Neříká se mi to lehce, ale je poslední. Ne úplně, ale v této povídce. Ano, bylo to krátké. Jedná se ovšem o nový fandom a tak bude chvíli trvat, než se odvážím k delším a promyšlenějším věcem. Přesto doufám, že se vám povídka líbila a budete se, spolu se mnou, těšit na další. Konec vykecávání a jdeme se podívat, co má Red za lubem


PS: seriál v současné době běží na tv Nova - každé pondělí a úterý po 22té hodině. Varuji vás, je to na vlastní nebezpečí, překladatele bych pověsila za nohy do průvanu a udělila mu doživotní zákaz práce! To, co předvádí, je urážka dobrého vkusu a zdravého rozumu. Ve kterém světě  s "ee" čte jako "ej"? Kdo z vás z hlavy ví, co znamená v češtině slovo konsierž? Nehledě na skutečnost, že to ani české slovo není! A to jsem, moji milí, vydržela jen 15 minut. Víc by mě stálo život. A proč slovo Wujing vyslovovat tak, jak se správně čte v originální verzi "vužink", když to můžeme vyslovovat "vuťink" (ten háček nad t jsem si nemohla odpustit, pardon, má to zdůraznit změkčilost, která mě píchla v uších). Díky za partičku z neXtWeek.cz a jejich výbornou práci, kterou na titulcích odvádějí!  






Prohlášení: Povídka vychází z událostí v první řadě. Nebere v úvahu žádné skutečnosti ani teorie, které budou rozvíjeny v řadě druhé, případně v řadách dalších. Všechny postavy, které k  datu 30.8.2014 figurovali v seriálu The Blacklist stanice NBC, náleží jejím tvůrcům. Všechny přidané jsou smyšlené. Fan fikce nevznikla za účelem zisku. Píšu pro sebe, pro své čtenářky a pro zábavu.




***9***

Hned, jak mutantní hlas namluvil vzkaz pro FBI, zhasla světla a Elizabeth odvedli zpět do její cely. Nedokázala odhadnout, jak dlouho tam byla, protože ciferník od hodinek měla rozbitý. Přála si, aby to všechno už skončilo. Její prosby byly o něco později vyslyšeny. Dveře se opět otevřely a dva muži v maskách ji hrubě zvedli a vedli ven. Tentokrát jí na hlavu žádný pytel nedali, což nevěstilo nic dobrého. Vyvedli ji na malý dvorek, kde… nevěřila vlastním očím… stál tam Red. Nevěděla, jestli se má začít smát, nebo brečet. Nikdy v životě ho tak ráda neviděla.

„Jste přesný,“ sdělil mu muž po její pravici.

„Ať už to máme za sebou,“ vyzval ho Red.

„Víte, ono to zase tak úplně rychle nepůjde,“ bavil se ten nýmand. „Máte, co jsme po vás chtěli?“

„V trezoru v bance, dám vám to hned, jak necháte agentku Keenovou odejít,“ oznámil suše Reddington.

„Máte nás za idioty?“ vysmál se mu maskovaný únosce.

„Ne, jsem opatrný. Snad si nemyslíte, že nakráčím neozbrojený, bez zálohy, s výkupným v kapse a dobrou vírou, že dodržíte své slovo. Zřejmě moc koukáte na televizi,“ on si tu poznámku prostě nemohl odpustit.

„Nejsem tady pro legraci!“ zařval únosce. „Není dokument, není agentka!“ donutil Lizzie kleknout a přiložil jí k hlavě zbraň.

„Oba víme, Dmitri, že o ten dokument tu vůbec nejde,“ Red udělal krok vpřed. Nevěnoval Elizabeth jediný pohled.

„No to se podívejme,“ usmál se oslovený a sundal si masku. Už nebyl důvod tajit svou totožnost.

„Proč do toho musíš vždycky tahat ženský,“ zakroutil hlavou Raymond.

„Protože je to pak mnohem zajímavější,“ popíchl ho Dmitri. Elizabeth už začínala bolet kolena. Štěrk, na kterém klečela, nebyl zrovna dvakrát příjemný.

„Konec vytáček, co jsem ti provedl tentokrát?“ Reda to přestávalo bavit. Jedna věc bylo dohadování a druhá pistole u hlavy ženy, kterou miloval.

„Tvoje bratříčkování s FBI mi kazí kšefty. Proč se paktuješ s federálama? I když, pokud jde o tuhle maličkou, dokázal bych to i pochopit,“ pokynul hlavou a jeho kumpán zvedl Elizabeth zpátky na nohy. „Copak, myslel sis, že se o tom nikdo nedozví? Ale Rede, klepy se šíří a podsvětí má oči a uši všude.“

„Do mých věcí ti nic není, Dmitri, a únos agentky Keenové nebyl nejšťastnější nápad,“ udělal další krok vpřed.

„Rede, Rede, Rede, jsi v prdeli a stejně si neodpustíš ty svoje vtípky. Já mám zbraň, jsme v přesile a navíc mám tvoji drahou Elizabeth. Měl bys kleknout na kolena a prosit o její život. Ty mi tu místo toho děláš kázání. Tak kdo z nás dvou moc kouká na televizi?“ zvážněl Dmitri. „Někdo tě už konečně musí zlikvidovat. Máš moc velkou moc a to nedělá dobrotu!“

Rus sice básnil o přesile, ale ta už nebyla nic moc. Zatímco Red odváděl jeho pozornost, Dembe a Donald potichu zneškodnili šest jeho mužů. Už zbyl jen chvástající se Dmitri a jeho gorila, která držela Lizzie. Oba muži schovaní za hromadou starého železného šrotu čekali na znamení, aby mohli vyrazit a celou věc ukončit.

Stačily by dva kroky a Red by stál přímo u Elizabeth. Přála si natáhnout ruce a octnout se v jeho náruči, v bezpečí. Ale zbraň, tlačící ji do zátylku, měla k představě bezpečí na míle daleko. Skutečnost, že jí Raymond nevěnoval jediný pohled, který by ji alespoň trochu uklidnil a ukonejšil, představovala poslední kapku. Chtělo se jí zařvat: „Tak už to konečně ukončete!“ ale nesebrala na to sílu. Jen tam stála a čekala, až se dva egoističtí maniaci vykecají.

„Dmitri, víš, v čem je tvůj problém?“ tázal se po chvíli mlčení Red.

„Jsem jedno velký ucho,“ usmál se sebevědomě Dmitri.

„Moc mluvíš,“ Red udělal dlouhý krok a vrazil arogantnímu protivníkovi jednu pořádnou ránu pěstí přímo do nosu. Pistole upadla na zem, bodyguard, který držel Elizabeth, ji pustil a vrhnul se na Reda. Lizzie ztratila rovnováhu a upadla na zem. Ve snaze zbrzdit pád na štěrk si odřela ruce. Donald a Dembe se vyřítili ze zálohy. Nebyl žádný problém, aby tři zkušení muži zlikvidovali dva poněkud zaskočené protivníky. Koho ovšem ani jeden z nich nečekal, byl ostřelovač na střeše protější budovy, který ve chvíli, kdy se Red chtěl sklonit k Lizzie, vystřelil a zasáhl svůj cíl s přesností na milimetry. Elizabeth nestačila ani vykřiknout. Jedna jediná kulka zapříčinila konec Raymonda Reda Reddingtona.

Následující týdny Lizzie splývaly. Všechno bylo v mlze. Ona i Donald dostali nařízenou dovolenou. Ona na zotavenou, pro Donnieho to byla jakási forma trestu. Chtěla vidět Raymondovo tělo, chtěla jít na pohřeb, chtěla se prostě a jednoduše rozloučit. Vědět, že to nebyl jen sen, že se to skutečně stalo. Nechtěla uvěřit tomu, že byl… respektive že už nebyl. Nepočítala, kolik skleniček od vína nebo brandy ve vzteku rozbila. Nedokázala usnout jinak, než naprosto vyčerpaná pláčem. Horko těžko hledala důvod, proč ráno vstát z postele. Proč nevzít záložní pistoli z nočního stolku a nevystřelit si mozek z hlavy. Tolik jí chyběl a představa, že je to definitivní, ji přiváděla k šílenství. Jak se má vrátit do práce? Jak má znovu začít žít? Zase všechno od začátku? Když se jí život obrátil naruby po odhalení Toma, byl tu Raymond. Pořád stál někde opodál. Její jistota uprostřed toho všeho. Zločinec, vrah, manipulátor, ale to šlo všechno stranou ve chvíli, kdy si uvědomila, jak moc pro ni znamená. A teď? Koho měla teď? Jen sama sebe a to byla v daný okamžik sakra chabá opora. A hledat berličku v alkoholu nebo v prášcích? Tak hluboko spadnout nechtěla. Kdyby měla možnost se s ním rozloučit, všechno uzavřít… Ale to ne…

O pár dní později zaklepal na dveře jejího hotelového pokoje Dembe. Elizabeth mu chtěla skočit kolem krku a vybrečet se na rameni, jenže něco v Dembeho tváři jí říkalo, že by to dělat neměla. Nehodilo se to.

„Chtěl bych vám něco ukázat,“ skoro zašeptal. Elizabeth přikývla, vzala si z věšáku kabát a nastoupila do vozu. Jeli asi hodinu a půl v naprosté tichosti. Když Lizzie došlo, kde zastavili, přeběhl jí mráz po zádech. Dembe otevřel vrzající kovanou bránu a počkal, až Elizabeth projde, aby za nimi mohl opatrně zavřít. Následovala ho mezi náhrobky pod velký dub, kde osamocen v zelené trávě stál jeden. Zlatým písmem vytesaným v černém mramoru na něm stálo: Raymond Reddington. Žádné datum, žádný epitaf, žádné zdobení. Strohé, chladné, jednoduché, přesto elegantní.

„Trval jsem na bílém mramoru, ale Dembe tvrdí, že černá se víc hodí k barvě mojí duše,“ řekl důvěrně známý hlas odkudsi za jejími zády. Otočila se tak rychle, až se jí zamotala hlava. Stál tam. Živý a zdravý, v dlouhém černém kabátě, s tmavě modrou šálou kolem krku, černé sluneční brýle na nose a klobouk na hlavě.

„Ty parchante!“ vrazila mu pořádnou facku.

„Taky tě rád vidím,“ usmál se. Elizabeth se rozbrečela, vrazila mu druhou a pak se mu vrhla kolem krku. Přitiskl ji k sobě a počkal, dokud se nepřestane třást a plakat. Po chvíli zvedla hlavu a měla na jazyku tolik otázek a výčitek, žádnou ale nedokázala vyslovit. Setřel jí z tváře zbytek slz a políbil Liz na špičku nosu.

„Miluju tě,“ co měl říct jiného? Nafingoval vlastní smrt, aby ji ochránil. Myslel si, že bez ní dokáže žít. Chtěl prostě odejít, zmizet tak, jak tolikrát vyhrožoval (nebo sliboval, jak se to vezme), ale nemohl, ne bez ní.

„Dembe má pravdu, černá se k tobě skutečně hodí víc,“ usmála se, upravila mu šálu a ještě okamžik ho napínala, než zašeptala: „Miluju tě,“ a zpečetila jejich vzájemné vyznání polibkem. „A dál?“ zeptala se, když romantická chvilka skončila.

„Dál? Neznáš pohádky? Přece žili šťastně, až do smrti,“ culil se Raymond.

„Na mrtvolu máš dobrý smysl pro humor,“ rýpla si Lizzie.

„Co se vrátit do Paříže a začít tam, kde jsme posledně skončili?“ navrhnul Red.

„Myslíš hádkou na téma Reddington a flirtování se servírkami?“ neodpustila si poznámku Lizzie.

„Ne, dobrá, Paříž ne, co Londýn?“ zkusil další možnost. Všichni tři pomalu zamířili k autu.

„Kamkoli, kde nebudou ostřelovači, únosci, Rusové v maskách, šílenci s noži a podobně,“ vyjmenovávala Elizabeth.

„To by mohl být trošku oříšek,“ zarazil se naoko Red, „ale myslím, že mám v záloze jeden nebo dva pusté ostrovy v Tichomoří, čistě pro jistotu.“

„Výborně, vždycky jsem toužila stát se trosečníkem,“ rozesmála se Elizabeth.

„Fajn, můžeš začít přemýšlet, které tři věci si s sebou vezmeš,“ popíchl ji Raymond.

„Nemůžeme mluvit chvíli vážně?“ zlobila se.

„Vždyť mluvíme,“ škádlil ji.

„Jestli nepřestaneš, zastřelím tě tentokrát sama,“ čertila se.

„Lizzie, není nic na světě, co bych ti nesplnil, ale moc prosím, rád bych zůstal ještě chvíli naživu,“ zastavil u vozu a znovu ji k sobě přitiskl.

„Opravdu?“ tázala se naprosto vážně.

„Opravdu,“ potvrdil.

„Tak já to teda zvážím,“ vtiskla mu polibek a nastoupila do auta.


„Proč se mi neulevilo?“ poznamenal pro sebe s úsměvem Red. Jedna kapitola skončila a nová právě začíná, ovšem u toho už nechtěli mít žádné svědky, a proto náš příběh uzavírají rudá brzdová světla luxusního mercedesu, protože nikdo neumí zmizet líp, než Raymond Red Reddington.

8 komentářů:

  1. Na okamžik, když Dmitri dostal přes hubu, jsem si na jeho místě představila tchýni. Byla to báječná představa a nechtěla se mě pustit... :D

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Já vím, že ono to ve své podstatě není k smíchu, ale jsem ráda, že ti můžu zvednout náladu ♥ :D

      Smazat
  2. Ono mi to dokonca napadlo, že jedine smrť Reda by Elizabeth ochránila. Skutočná, či tá fingovaná.
    Teraz by sa dalo povedať - Žili šťastne, lebo pomreli. (pomrel? ;) )
    Ďakujem za celú poviedku, vendi.
    nad

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Jojky - jsem předvídatelná :( :D
      Na první pokus to nedopadlo úplně špatně, děkuji a u další se třeba budu těšit na viděnou :)

      Smazat
    2. Nie, to nie je tým, že by si bola predvídateľná Ty, ale tá situácia. :D :D
      Zem je proste príliš malá, aby sa zločinec akéhokoľvek formátu dokázal dlhodobo niekde skrývať.
      Odchod do neba/pekla je definitívny. Pochybujem, že by ho tam niekto prenasledoval dobrovoľne za účelom pomsty.
      Dobre nafingovaná smrť, (žiaľ rodinných príslušníkov je vítané podporenie), je skoro to isté.
      Potom už len zmena identitiy a pozor, zmena životného štýlu a profesie je nutná.
      Inak platí hore spomenuté - Zem je príliš malá.
      nad

      Smazat
    3. Jako teoretický plán to zní skvěle :D takový malý návod pro zločince :D

      Smazat
  3. Sice pozdě, ale přece. U místa výstřelu na Reddingtona jsem si musela dát tak dvě minutky na rozdýchání :D. Ale nakonec vše dobře dopadlo huráá. Naopak jsem přemýšlela kdyby náhodou Liz zemřela, jak by se s tím vyrovnal Red? Zabalil by to pro FBI (tím pádem zrušená imunita?) a pokračoval v "cestování" před Resslerem? :D Hmm kdo ví, možná nový námět na povídku? :) Já sama jsem zkoušela napsat kapitolovku, ale bylo to nad moje síly a trápila se už s dokončením první kapitoly, takže to radši nechávám zkušenějším!
    Viděla si už epizodu T. Earl King VI? So much Lizzington!! ♥
    Ještě jednou díky za povídku a rozhodně se uvidíme u další! :)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Na komentář není nikdy pozdě :)
      Námět nezní špatně - znamenám si :)
      Dílek jsem neviděla, čekám, až partička z nextweek.cz přeloží titulky, což by mohlo být zítra a podle času a nálady kouknu. Bez titulků na to koukám nerada :)

      Díky za komentář a u další povídky se budu těšit :)

      Smazat

Každý komentář velmi potěší, i kdyby to byl obyčejný smajlík. Díky za Váš čas :)