Interview se Snapem - díl 17.

Tak se nám to semlelo a všichni jsme dozajista zvědaví, co bude následovat. Každý má určitě svou teorii, takže směle do čtení, ať zjistíte, kdo z nás má nejvíc rozumu. Autor (čili moje maličkost), Severus, Hermiona nebo nikdo?  Pro úplnost připomínám, že adventní výzva je stále v platnosti ;-)

párování: Severus Snape/Hermiona Grangerová - Snamionka

počet kapitol: zatím 18 a kousek sepsáno, celkem tak 20? Možná víc :)

počet slov: bude doplněno, jakmile dokončím ;-)

betace: Wixie 

rating: zatím ne, s největší pravděpodobností bude na jednu nebo dvě kapitolky

shrnutí: Hermiona Grangerová klesla poměrně hluboko. Šlo by to i níž, ale zatím se drží. Jak to dopadne, když se kvůli práci setká se Severusem Snapem, aby nakonec zjistila, že pomoc člověk najde tam, kde ji nejméně čeká? O dalším ani nemluvě...

Veškerá práva ohledně tématu HP náleží J.K.Rowling, za vše ostatní je odpovědná má mysl v těsné spolupráci s mou fantazií. Píšu pro zábavu, čtenářky a ne pro zisk. Bez souhlasu autorky platí zákaz kopírování textu.

***část sedmnáctá***

Severus stál na místě neschopen slova. Ono taky hledejte vhodné výrazivo, když vám někdo vmete do tváře nepříjemnou pravdu. To jde ztuha. Dost dobře netušil, jak se zachovat. Měl bezpočet možností, ale nedokázal si žádnou zvolit. Ptáte se, co je na menu? Inu… Mohl se prostě pustit do úklidu, na který se Hermiona vykašlala. Mohl za ní jít a vmést do její tváře nějakou příkrou a dobře mířenou výtku. Nakrásně ji mohl vyrazit nebo naopak vyrazit sám sebe na čerstvý vzduch. Přivolat myslánku a přehrát si celý rozhovor či, chcete-li, hádku. Zakřičet něco do prázdné chodby, třísknout dveřmi a vyvztekat se. Případně… a teď se dostáváme k tomu, co skutečně udělal… se sebrat, rozejít a zastavit až u Hermionina pokoje. Stál tam a čekal. Sumíroval slova. Hledal odvahu. Vyberte si. Po pár minutách praktikování obvyklého osvědčeného postupu k uklidnění - nádech, výdech, nádech, výdech, jedna, dva, tři, čtyři, pět… až deset, případně sto - zvedl ruku a tiše zaklepal. Reakce nula. Zkusil to ještě jednou, a když se znovu nic nestalo, opatrně vzal za kliku a prostě otevřel.

Hermiona ležela na posteli, schoulená v klubíčku, tiskla si k tělu polštář a vzlykala do něj. Vskutku hrdinské počínání, ale ji to nezajímalo. Věci si sbalí, až dojdou slzy. Bude stačit jednoduché kouzlo, kterým udělá za touhl kapitolou svého života tlustou čáru. S plačícími ženami se muži obecně neumí moc dobře vyrovnat. Nikdy nevědí, jak s nimi komunikovat. Severus znovu zamrzl na místě. Ano, byl bývalý Smrtijed, profesor, ředitel koleje, jednu dobu i ředitel celé školy… za svůj život zastával hodně funkcí, ovšem jak došlo na ženy, byl totálně ztracený. Bál se promluvit, a proto se rozhodl být zticha. Po dlouhé době se chystal udělat něco, co představovalo naprostý rozpor s jeho obvyklým chováním. Příčilo se to všem zásadám, jaké si sám pro sebe do tohoto okamžiku vybudoval, a kterých se rovněž striktně držel. Lehl si vedle Hermiony, zabořil nos do jejích vlasů a pevně ji objal. Poprvé za setsakramentsky dlouhou dobu nebyl Severusem Snapem, potrestaným zločincem, děsivým netopýrem, další titul doplňte dle potřeby a vlastního uvážení… byl pouhým mužem. Slabý, zranitelný a dost možná i částečně zamilovaný, i když by vám to nikdy nepřiznal. A věřte, že ještě dlouho ani nepřizná!

Objímala peřím vycpaný povlak a ze všech sil se snažila vzlykat potichu. Nechtěla vstávat a používat kouzlo na dveře, aby nic neproniklo ven. Bylo jí to zcela a upřímně jedno. Hermionu by v životě nenapadlo, že ucítí, jak ji mužské ruce berou kolem pasu a k jejím zádům se tiskne jiné tělo. Na okamžik bojovala se zadrhnutým dechem. Ublíží jí? Pustila polštář a opatrně se otočila, aby stála, respektive ležela, případnému nebezpečí tváří v tvář. Místo hrozby se však setkala s dokonale nečitelnou tváří. Netušila, co má říct, natož jak se zachovat. Vyčkávala.

Severus na tom byl obdobně. Neexistoval plán nebo osnova. Nic, čeho by se mohl přidržet. Byl odkázán na své vlastní instinkty, které mu radily, aby vzal nohy na ramena, dokud ještě může. Vždy je poslouchal. Ať učil ubulené vystrašené prváky, pacifikoval rozjívené páťáky nebo se hodlal postavit Voldemortovi nebo oponovat Brumbálovi. Jakmile došlo na vztahy, uzavíral se do své ulity a mizel za neproniknutelnou stěnou. Přesně tak, jak mu bylo před pár minutami vyčteno. Nikdy by ho nenapadlo, ani v těch nejdivočejších snech, a že je poslední dny měl dost… žhavé, že… Bříšky prstů pohladil její mladou tvář a setřel slzy, které pomalu usychaly. Hermiona k němu vzhlédla a jejich pohledy se setkaly. Pootevřela ústa, jako kdyby mu chtěla něco říct, jenže nenašla odvahu. Ani jindy výřečný a břitký Snape nenacházel vhodný způsob, kterým by vyjádřil, proč je tady a co se chystá udělat. Takže to prostě udělal.

Sklonil hlavu, aby ochutnal její rty. Něžně ji políbil a ucítil sůl. Neříká se snad, že polibek má být sladký? Nelíbali se poprvé, ale přesto se právě odehrávalo něco nového a zcela výjimečného. O kousíček se stáhl, ale stále zůstával dostatečně blízko, aby se jejich rty skoro dotýkaly. Dával jí čas a prostor k úniku. Zaváhání, facka, odstrčení, cokoli z toho by jim oběma situaci dost usnadnilo, jenže se nic takového nestalo. Tentokrát pro změnu Hermiona pohladila po tváři Severuse. Zřejmě ve snaze ujistit sebe sama, že se nejedná o zvrhlý sen, ale o neméně zvrhlou skutečnost. Spojila své rty s jeho a prsty mu zatínala do ramene v lehce nervózní křeči. Stále z ní neopadl všechen strach a vztek. Severus polibek prohloubil. Sjel rukou na její oblý zadeček a přitiskl si ji těsněji k sobě. Přibližoval se k hranici, ze které není návratu. Mohl z ní strhat oblečení a prostě splnit její přání, aby poznala muže, kterého si myslela, že v něm vidí. Nebo se mohl sebrat a ukázat jí pravdu… skutečného Severuse Snapea.

“Pojď se mnou,” zašeptal jí do ucha a vstal z postele. Hermiona mlčky přikývla. Přijala ruku, kterou k ní natáhl, a nechala se vést. Severus zamířil nejprve do své ložnice, ale tam nezastavil. Jeho kroky vedly do koupelny.  “Než tohle celé začne,” promluvil, když za nimi zavřel dveře a mávnutím hůlky zapálil svíčky, které byste v koupelně muže nečekali. “Musíš si být jistá, že to skutečně chceš,” řekl tiše. “Že víš, k čemu dojde, a jsi ochotná tím směrem jít, protože až před sebou budeme nazí, už nebude cesty zpět,” dokončil kratičký monolog. “Řekni, co doopravdy chceš?” zeptal se jí na rovinu.

Hermiona těkala pohledem ze svíček na Snapea a zase zpět. Její mozek odmítal spolupracovat. Spíš by se dalo říct, že odmítala uvěřit. Sami to znáte. Dlouho o něčem sníte, a když se to má skutečně stát, nevěříte vlastním smyslům. Ani Hermiona Grangerová nevěřila, že stojí v koupelně se Severusem Snapem, který se jí zcela upřímně ptá na zcela zjevnou věc. “Chci být tvoje,” řekla rozechvělým hlasem ne zrovna přesvědčivě. Kdesi v koutku mysli hlodaly pochybnosti hluboký tunel. Proč to dělá? Co si od toho slibuje? Bude to bolet? Bude to poprvé a naposledy nebo ne? Jak vypadá nahý? Co tímhle sleduje? Proč šel do koupelny a ne do ložnice? Není to nějaká hra? Nedělá chybu? Jak vysokou cenu zaplatí? “Chci být tvoje,” zopakovala jistějším tónem. Neustoupí!

“Jestli máš otázky, klidně je polož. Od téhle chvíle mezi námi nesmí být žádné tabu, žádné pochybnosti, jen čistá důvěra, jinak to nikdy nebude fungovat,” řekl, zatímco si začal rozepínat knoflíčky na košili. Musí mít mezi sebou jasno. Je zcela evidentní, kam následující minuty povedou a on nehodlal jednorázově uspokojit svůj chtíč. Dokázal by ho ukočírovat sám, uměl si poradit. Ovšem něco mu říkalo, že ona je jeho poslední šance. Pokud toho nevyužije, nechopí se nabízené příležitosti… jeho život už se nikdy nepohne směrem kupředu. To mu došlo, když na něj křičela, že má být sám sebou.

“A ty nějaké máš?” odpověděla mu nezdvořile dotazem, protože netušila, nač se ptát. Vlítneme na to tady nebo vedle? Mám se svléknout sama? Lehnout si, sednout? Co se ode mě očekává? Napadaly ji jen jízlivé a nepříjemně rýpavé věty, kterými by zabila případnou… romantiku? Severus Snape není romantický typ! Napomenula sama sebe v duchu.

“Ne,” odhodil košili na zem a udělal krok směrem k ní. Hermioně se špatně přemýšlelo, když pohledem zkoumala jeho zatím teprve polonahé tělo. Sice spal jen v kalhotách od pyžama, takže jeho hruď pro ni nebyla zcela neznámá, přesto měla poprvé možnost vidět ho za světla. Pár hlubokých jizev na překvapivě svalnatém těle. Rozumějte, nebyl kulturista, ale také před ní nestálá žádná rachitická postavička. Prostě chlap jak má být.

“Budu ti stačit?” zvedla pohled od jeho hrudi k očím a nervózně si skousla ret. Z ničeho nic na ni dolehl jeho věk. Byl přece o tolik starší, zkušenější, zdatnější, prostě všechno. Jak ho může zaujmout jako žena, když její dosavadní zkušenosti zahrnují polibky, doteky, nějaké to zvědavé šmátrání rukou a víc ani ťuk?

“Jak to myslíš?” zeptal se měkce a přimhouřil oči. Poslední dobou čím dál častěji narážel na skutečnost, že ženám absolutně nerozumí. Natož kudrnatým přemoudřelým Nebelvírkám, které pro něj sice možná mají slabost, a on pro ně, jenže to ještě nic neznamená.

“Jestli máš hodně zkušeností, budu… prkenná,” hledala chvíli vhodné slovo, kterým by vyjádřila, jak si teoreticky bude v jeho společnosti vést. Respektive, že je tu velmi vysoká pravděpodobnost nezdaru.

“Měla bys přestat tolik číst,” pokusil se o vtípek ve snaze zakrýt vlastní nervozitu. Netušil, co si o něm myslí, ale jeho sebevědomé až příležitostně arogantní chování mohlo vyvolat zdání sexuálního přeborníka.

“Proč?” nepochopila narážku. Přestože byla pyšná na svou bystrost, momentálně se jí krutě nedostávalo point. Neměla nejmenší zdání, z jakého důvodu se od potencionálních zkušeností v posteli dopracovali ke knihám. Její dosavadní nervozitu to jenom podpořilo.  

“Protože přehnaně věříš tomu, co v textu stojí. Navzdory blábolům, které byly uvedeny v týdeníku mladých čarodějek, nejsem sexuální bůh. Nestřídal jsem ženy jako ponožky či jiný kus prádla ani nestojím coby autor za neznámou sexuální příručkou, která kolovala jednu dobu po Bradavicích,” přistoupil ještě o kousek blíž.

“Takže Yaxley lhal?” podívala se na něj trochu nedůvěřivě. Nic nedávalo smysl. Snažil se jí naznačit, že je panic? No to těžko! Hermiona se zamračila a v hlavě jí šrotovalo jako ve švýcarských hodinkách.

“V čem?” ztrácel směr rozhovoru pro změnu Severus. Krásně si přehazovali horký brambor nechápání. Yaxley toho nablábolil celkem dost, takže si nebyl jistý, kam Hermiona směřuje. Evidentně měla z něčeho obavy a její nezkušenost za tím nestála. Tak co to bylo?

“Když říkal, že kdyby mě chytil Voldemort a já byla přivázaná ve sklepení…” nastínila, kam svým dotazem směřovala.

Hlasitě vzdychl, jakmile mu vše docvaklo. “Nic podobného se nikdy nedělo. Ne s Voldemortovým svolením. Kdyby se dozvěděl, že nějaký Smrtijed něco podobného provedl, potrestal by ho. Netoleroval styky s… ty víš kým, odmítám to slovo vyslovit, protože se mi příčí,” rozhodil bezradně rukama. Může mu věřit, ovšem také nemusí. K podobným činům by se nesnížil hned z několika důvodů.

“Omlouvám se,” sklonila provinile zrak k podlaze. Dokud si to jen myslela, zdálo se, že by na tom mohl být kousek pravdy. Jakmile to však vyslovila, i jí samotné došlo, že ačkoli byl Snape Smrtijed, neuměla si ho představit jako násilníka a… zrůdu takových měřítek.

“Zbytečně,” vzal ji za bradu, aby se mu znovu podívala do očí. Palcem zlehka přejel po jejím spodním rtu. Měla plné právo o něm pochybovat. V žádném případě by se na ni v této souvislosti nedokázal zlobit.

“Kolik jsi měl tedy žen?” vyrukovala s otázkou, která mohla všechno okamžitě zničit, ale z těch, které jí vířily hlavou, byla hned po Yaxleym nejpalčivější. Žádný muž v příbězích nebo filmech nechtěl říct pravdivé číslo. Bude Severus jiný?