Už nikdy víc nebudu pít - ADVENT 2015 - část pátá

Čtyři stěny, žádné dveře, žádný otvor, žádné východisko, dvě ženy, dva muži a jeden poťouchlý stařík... inu, povím vám... nezávidím našim hlavním hrdinům a to, chudáčci, neví, že to nejhorší teprve přijde. Dříve nebo později ;-)

Počet kapitol: 11-13

Obsazení: Albus Brumbál, Severus Snape, Hermiona Grangerová, Lucius Malfoy, Raymond Reddington, Elizabeth Keen, Vendi, Nadin, Wixie, Liz, Janinka

Rating: Neblázněte - NE
Betace: Wixie ♥

Klíčová slova: mišmaš, všehochuť, předsváteční úlet, lék na shon, prostě ať je nějaká legrace!

Veškerá práva ohledně tématu HP náleží J.K.Rowling, za vše ostatní je odpovědná má mysl v těsné spolupráci s mou fantazií. Píšu pro zábavu, čtenářky a ne pro zisk. Bez souhlasu autorky platí zákaz kopírování textu i obrázků.

V.

“Albusi, ptám se tě ještě jednou, co si s nimi udělal?” vyjela Minerva McGonagallová na svého malovaného předchůdce, který ji občas vytáčel už zaživa. Po smrti se zřejmě nehodlal vzdát. Přišla za Severusem v domluvený čas a co našla? Prázdnou pracovnu, potutelně se usmívajícího starce v houpacím křesle, který se nadšeně houpal div nepřepadl, a dvě sklenky na podlaze s rozlitou krémovou tekutinou vonící po mandlích.

“Nííííííc,” zhoupl se znovu a absolutně ignoroval vážnost situace.

“Albusi!” zvýšila Minerva hlas, ruce dala v bok a probodla ho pohledem. “Ptám se tě naposledy. Co jsi udělal?!”

“S vámi smrtelníky není vůbec žádná legrace,” sjel po zvlášť prudkém zhoupnutí na zadek a rozlámaně vstal. “Obstaral jsem jim takový moc šikovňoučký nápojíček, který se postará o to, aby měli dostatek času si ujasnit, co vlastně chtějí,” řekl tajemně.

“Poslal jsi je na pustý ostrov?” zamračila se Minerva o něco víc a měla chuť obraz hodit do ohně.

“Něco na ten způsob. Králíček mi pomohl,” poposkočil a nabral si hrst plnou dobrůtek.

“Alfons Králíček? Ten nejzapomětlivější z nejzapomětlivějších?” zhrozila se Minerva tentokrát už maximálně. Alfons byl starý popleta, sklerotik a poťouchlík. Do čeho byl zamotaný, z toho nekoukalo nic dobrého. Chudák Severus. Jeho i Hermionina hůlka ležela pod křeslem, kde je zatím nikdo neviděl. Jedna věc byla jasná, tohle nedopadne dobře.

Mezitím neznámo kde naše čtveřice propátrává zdi nedobrovolného útočiště.

“Nic,” zamračil se Raymond. Tohle bude ještě zajímavé, napadlo ho a musel se usmát. Nikdy se nebránil novým zážitkům.

“Tady taky,” vzdychla Elizabeth. Byla jí zima. Cítila se unavená a touhle dobou už chtěla spát v posteli… pokud možno s Redem hned vedle sebe.

“Ani tady nejsme moudřejší,” doplnil Severus a vzal Hermionu za ruku, neboť mu připadala ztracená. Pevně ho stiskla a pokusila se pousmát. Moc jí to nešlo. Ocitli se v pěkné šlamastyce. Možná byli všichni moudří, ale bez hůlek oni dva naprosto bezradní. Tolik si zvykli na ně spoléhat, že to najednou bylo jako nemít nohu. Sebejistota totálně v háji. Situace se začala jevit bezvýchodně. Jenže jsou svátky a každý si zaslouží především naději a tak se Albus postaral o pár vychytávek. Chápejte… zavřít pár, že budou dva jaksi nepočítal, na opuštěné místo jen tak? No to by byl jeho záměr rozhodně k ničemu. Z ničeho nic se tedy před naší neobvyklou čtveřicí objevil jídelní stůl, dvě židle a bohatě prostřená tabule. Všichni zúčastnění se na nenadálou scénu dívali s jistou známkou překvapení. Lizzie se chtěla natáhnout pro nádherně vypadající jablíčko, ale zaváhala. Celé to smrdělo. Ne ve smyslu zápachu, nýbrž podezření. Raymond byl o něco otřelejší, takže se natáhl a zakousl se.

“Chutná sladce,” olízl si ret a podal jablko Lizzie.

“Ty jsi nepoučitelný. Co kdyby se z tebe stala třeba housenka?” drcla ho do žeber.

“Tak bys mě schovala do sklenice a dávala mi tam listy,” pokrčil rameny zcela samozřejmě.

“Houby, naložila bych tě do octa,” vyprskla smíchy. Alespoň humor je zatím neopouštěl.

“Já toho staříka přetrhnu,” zaklel Severus z ničeho nic.