Noční můry - díl třetí

Myslíte si, že se noční můry zdají jen v noci? Co když to tak není? 

zdroj obrázku klik

párování: není v plánu

počet kapitol: těžko říct, odhadem min 10

počet slov: bude doplněno, jakmile dokončím ;-)

betace: není, betu mi zaměstnává zkouškové období. Pokud narazíte na chyby, neváhejte na ně upozornit

rating: prozatím v plánu není

shrnutí: Známe je všichni. Či je tu někdo, kdo nikdy žádnou neměl? Ten pocit, když se uprostřed spánku z ničeho nic probudíte, studený pot na zádech, čele nebo zátylku… buď si příčinu pamatujete, nebo nikoli, ale vyděšený nepříjemný pocit zůstává. Máte chuť rozsvítit a spát s otevřenýma očima. Bojíte se znovu upadnout do snů… A přesně takové pocity budou zažívat i postavy ze světa HP. Co myslíte, čeho se která z nich nejvíc bojí? Co bude příčinou jejich probuzení se hrůzou? Bude někdo ušetřen?

zdroj obrázku - klik

Veškerá práva ohledně tématu HP náleží J.K.Rowling, za vše ostatní je odpovědná má mysl v těsné spolupráci s mou fantazií. Píšu pro zábavu, čtenářky a ne pro zisk. Bez souhlasu autorky platí zákaz kopírování textu.

Noční můry - díl 3. - George Weasley

Dlouhý den za pracovním stolem se na mě podepsal. Ani kouzelníci neumí obejít nutnost vyřídit papírování. Ministerstvo se neptá, kdy obchodník vyřizuje nutné zlo. Ministerstvo chce své výkazy a chce rovněž své daně. A tak tu už dobrých dvanáct hodin zírám do lejster a snažím se najít systém v chaosu. Přestože jedno mudlovské přísloví praví, že pořádek je pro blbce, inteligent zvládá chaos, sem tam je i inteligent nucen uspořádat věci. Jistě vás na jazyku svrbí otázka: Proč to papírování nevyřizujeme průběžně, ale až když nám hoří koudel za zadelí? Inu, protože tak to prostě je. Vy to děláte průběžně? Ano? Pak před vámi smekám.

Znovu si promnu oči a přemýšlím, kam se poděl Fred, neb tohle máme mít na triku oba. Proč jsem tu tedy sám? Začínali jsme společně, ale pak si musel odskočit a… zřejmě se zapomněl vrátit. Vstanu z pohodlného křesla a protáhnu si záda. Na stole je pozoruhodný pořádek. Skoro se nabízí průvan nebo něco podobně zákeřného, co by zase vytvořilo chaos. Nic takového nepřivolávám, pouze konstatuji. Zároveň je potřeba říct, že neslyším obvyklý hluk z obchodu. Což už zarážející je. Přejdu ke dveřím a otevřu. Za normálních okolností by vzduchem lítaly rakety, rachejtle, samovznášející se kudrlinky, hopsali by tu koudelky, voněl dračí oheň, praskaly praskavky… prostě by tu byl ruch, plno lidí, barev, zvuků, hluku, vůní… dnes ne, je tu… ticho, šero a děsivě prázdno.

“Frede?” zavolám do ztemnělého obchodu. Odezva žádná. “Frede!” zkusím to pro jistotu ještě jednou. Nic. Nikdo. Tma. Jen můj hlas a dech se nese ztichlým obchodem. Pomalu procházím mezi regály, které jindy praskají ve švech a až teď si všímám, že jsou prázdné. Není tu ani jediný kousek zboží, a že hledám poctivě. Pobíhám tady jako magor sem a tam v zoufalé snaze něco najít. Nikde nic. Nebudu vám lhát, začínám se nepatrně bát. Z toho ticha a tmy se mi na zátylku postavily vlasy. Vytáhnu hůlku, zašeptám Lumos a stane se co? Nic! Teď se teprve začínám děsit a že mě hned tak něco nevykolejí!

“Frede?!” třetí pokus a opětovně marný. V posledním záchvěvu příčetnosti vyjdu ven na ulici. Lidé chodí sem a tam, z obchodu do obchodu, zírají do země, mračí se, kaboní a vůbec si mě nevšímají. Snažím se všemožně upoutat jejich pozornost, leč bezvýsledně. Otočím se, abych zjistil, jak vypadají výlohy zvenku a na dveřích mne upoutá lejstro, kterého jsem si při cestě ven nevšiml. K dnešnímu dni se přísně zapovídá jakýkoli druh zábavy, taškařic, humoru a provokací. Svět jest vážné místo a jako takové si nezaslouží parodii, přehnané barvy, rozptylování roztodivnými kousky, které mnohdy hraničí s dobrým vkusem. Z tohoto důvodů se obchod bratří Weasleyových s konečnou platností… dál George nečetl. Chňapl po dokumentu s úmyslem ho servat, jenže to nešlo. Vyhláška ministerstva kouzel je vyhláška ministerstva kouzel a tu jen tak nestrhnete. Držela jako přibitá. O George se pokoušely mdloby.

“Co má tohle znamenat?” zakřičel, jak nejsilněji dokázal. Ani jeho zoufalý hlas, ani veškerá snaha upoutat pozornost lidí na ulici nezabírala. Nikdo nereagoval. Všichni šli dál se svěšenými hlavami a pohledy upřenými na povrch pod svýma nohama. Srdce Georgovi tlouklo čím dál splašeněji, hlava se mu motala. Co se to stalo? Proč se to stalo? Kam to svět dospěl? A kdy? Kdy to proběhlo a kde je Fred? Zády se opřel o skleněnou výplň vstupních dveří a sotva popadal dech. Zavřel oči, ale ani to nepomáhalo. Cítil, že mu nohy vypovídají službu a jeho tělo se poroučí k zemi.

“Ty cvoku, kolikrát ti mám říkat, aby ses nehoupal!” dolehl k němu hlas jeho dvojčete.

“Já se nehoupal, já jsem…” otevřel George oči. Seděl na zemi pod pracovním stolem ve společné kanceláři za obchodem. Papíry ležely rozházené všude možně, křeslo převrácené.

“Já jsem, já jsem. Pět minut tě tu nechám a ty to tu převrátíš vzhůru nohama,” kroutil hlavou Fred. George vstal a beze slov bratra objal. “No dobře, dobře, tak já ti pomůžu to všechno znovu seřadit, ale musíš mě nechat nadechnout,” poplácal své dvojče po zádech a nechápavě kroutil hlavou.