knihovna - K. Sněgoňová: Zřídla

Asi jsem sáhla vedle...

… nebo ne? Toť otázka pro dnešní recenzi. Víte o mně a také to velice často opakuji, že ráda poznávám nové věci – v oblasti knih jde zejména o žánry, zpracování, autory, témata. A proto nedalo práci mě přemluvit, abych vyzkoušela Zřídla.

zdroj obrázku klik

Očekávání:

Ráda bych se nechala překvapit. I když od objevení Temných záblesků mě dostal zatím jen pan Kotleta, takže laťka je hodně vysoko a já jsem nevděčný čtenář, který je rád šokován.

Skutečnost:

Pod našima nohama se nachází spousta věcí: třeba vodovody, plynovody, optické kabely, metro… Teda to zrovna v Brně ne, ale zato tam můžete narazit na magická Zřídla – skryté zásobníky mocné energie. Jejich Strážcem se může stát každý, kdo má dar a dokáže se na Zřídla napojit, ať už je to holka z knihovny, divný chlápek od vedle, nebo třeba nenápadný uklízeč z nádraží… celá anotace např. tady.

A tady se šok nekonal. Spíš rozpaky. Už u minulé recenze se ukázala jedna věc: Dá se napsat vcelku negativně vyznívající recenze a přitom dát vysoké hodnocení. I když začínám mít čím dál častěji dojem, že mě ta čísla respektive udílení kachniček (neb jsem prostě jihočeská kachna – to je fakt) svazuje a limituje. Ale jde recenze nějak uzavřít bez onoho obodování, co myslíte?

…Doktor mi ukázal na oko. „To ti udělal on?“

„Ne, uklouzl jsem ve sprše.“

„Neptám se, kdo v ní byl s tebou, ale pěst měl asi tvrdou.“…“

Se Zřídly jsem se prala. Zjišťuji, že budu něco jako konzumní čtenář… potřebuji, aby kniha nevyžadovala mou plnou a urputnou pozornost. Abych ji mohla číst na záchodě, při vaření, zatímco je kolem mě hluk, šramot nebo po očku koukám, co dělá dítě či pes, jestli mi nepřetékají těstoviny a podobně. Nebo abych ji zvládla číst unavená, psychicky vyšťavená, protože nedokážu zabrat a ráda bych se něčím zabavila a tohle u Zřídel nešlo.

Což možná nedává smysl, ale vysvětlím záhy. Kniha, kterou tu dnes probíráme, je úžasná. Opravdu. Slyšíte dobře. Navíc z pera domácí autorky a tomu tleskám dvojnásob, neb víte, že jsem se domácím českým i slovenským vodám dost dlouhou dobu vyhýbala. Jenomže při čtení je potřeba se ději věnovat. Mně se pletla jména postav (nejvíc Lukáš a Tomáš). Tápala jsem, když se přeskočilo na jednu kapitolku do minulosti. Ztrácela jsem se a čtení pro mě bylo docela velkým bojem, neboť se mi nedařilo adekvátně se začíst. Byla jsem na sebe naštvaná, protože ten příběh si zasloužil mou plnou pozornost a já mu ji nemohla dát. Ocitla jsem se jen krůček od vytvoření bloku a naskočení čtecí krize, ze které jsem se jakž takž v poslední době dostala.

„…Už když jsem se nadechoval, věděl jsem, že řeknu něco debilního, ale tímhle jsem překonal veškerá očekávání. Vyřčené slovo nevrátíš do úst ani párem volů, říkávala moje babička, když jsem byl kluk. Jo. I kdybych měl k sobě druhého vola, nedokázal bych to…“

Musela jsem se nadechnout, uklidnit a sama sobě říct, ať přestanu bláznit a prostě čtu. Příběh mě povede a postavy se nějak rozpletou. Vždyť ta tajemná detektivní zápletka mi nedala spát. Byla jsem zvědavá a zároveň otrávená, že mě stránky nedokázaly pohltit tak, jak jsem si představovala. Trochu začarovaný kruh, že ano? Nicméně tip na pachatele jsem měla. Vyšel částečně, protože nic není tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát.

(pozn. foto vpravo z Instagramu Epochy)

„…Kapitán ožil: „On učí? Tak to je bomba!“

„Kdybych ho nedávno nepotkal, myslel bych, že už je mrtvej,“ přiznal Gabin.

„Ani náhodou! Ty vole, co bych dal za to, kdyby si vybral mě…“

„Honit nad jeho fotkou můžeš doma,“ uzemnil ho Smrtonoš a otočil se na mě…“

Maličko mi vadila menší písmenka, ale na to může každý namítnout, že pro nás sleponě byla vymyšlena čtečka knih, kde si velikost textu můžeme přizpůsobit. Beru na vědomí. Další víceméně technická věc, která mě rotovala: Několikrát se mi stalo, že ač z textu a kontextu vyplývalo, že přímou řeč „mluví“ jedna a táž osoba, byla rozdělena na dva až tři samostatné kusy. Např.:

„Jsem romantik.“

„Nevypadáte na to. Má to něco společného s…“

„Přesně,“ přerušil mě, aniž by věděl, co chci říct.

„Jdeme na to, Datyně.“

„Lutyně. Chci říct Barbaro.“ (v tomto případě spolu mluví Lukáš a Barbara – dvě postavy – a z kontextu chápu, že Lukáš pronáší ty dvě poslední přímé řeči. Proč je ta druhá tedy samostatně a odděleně?)

Závěr: Zřídla si zaslouží čtenáře fantasy, který ocení české prostředí, detektivní zápletku a špetku drsnosti. Sem tam je humor dost příkrý a děj decentně krvavý. Na mé poměry. Pro jiné to může být až až. Za mě by tam toho klidně mohlo být víc, plus… ajaj… je to tady… ten konec… bude pokračování? On není otevřený v pravém slova smyslu, spíš takový… mně tam něco chybí a bez spoilerů se to popisuje hodně špatně. Představte si pomyslné lusknutí prstu, aby vše bylo kompletní a kruh uzavřen. To mi chybí a z toho důvodu dávám čtyřku.

Autor:  Kristýna Sněgoňová

Nakladatelství:  Epocha (web – klik)

Žánr: fantasy

Rok vydání: 2019

Počet stran: 400

Pokud vás kniha zaujala, můžete si ji za krásných 224,- pořídit např. zde!