Recenze - A. G. Slatter: Pláč zavržených předků

Zase zkouším fantasy!

Neznámá autorka a ne příliš často čtený žánr. Co z toho vzejde? A co mě nalákalo? Anotace, obal a příslib hororového nádechu. Plus skutečnost, že by mělo jít o standalone čili jednorázovku aneb žádné čekání na další díly a série roztahaná na x let bez jistoty dokončení. Jeví se to jako slibný start, což?

Před dávnými časy rodina Miren O’Malleyové prosperovala díky dohodě uzavřené s mořskými lidmi: ochrana jejich lodí výměnou za jedno dítě z každé generace. Rodina však mnoho let nebyla schopna svou část dohody dodržet a postupně upadala. Mirenina babička je pevně rozhodnutá slávu rodiny obnovit i za cenu Mireniny svobody.

Okouzlující příběh o temných rodinných tajemstvích, magii a čarodějnicích, o mytických a mořských bytostech, o silných ženách a o mužích, kteří se je snaží ovládnout.

Nemůžu stále číst jen kdejakou sladkost či pikantnost. I proto mě Pláč zavržených předků oslovil. Přiznávám, že být to série, tak couvám a jdu o kus dál. Kniha se tváří poměrně útle, ale nenechte se zmást, tři sta stran pokořila. Příběh jako takový vystavěla A. G. Slatter poměrně zdatně. Základní kostra stojí na starém rodinném tajemství a v anotaci zmiňované dohodě. Přicházíme tedy na Skřetno (tak se upadající rodinné sídlo jmenuje), abychom sledovali Miren a její osudy.

První problém vyvstane hned v případě hlavní postavy. Máme tu sebevědomou mladou ženu, která je postavena před několik zlomových okamžiků (bez spoilerů fakt fuška) a vypořádá se s nimi po svém. Jistě, i útěk je někdy cesta a tady je to pojaté dobře, nebýt omáčky okolo, která nepatrně pokulhává. Často se Miren totiž ve své hlavě zamotá tak, že vzniká zmatek a není jasné, co jsou legendy, které jí vyprávěla chůva, a co je skutečnost, respektive co v příběhu skutečně existuje, protože my si to nemáme jak odvodit, nové je to pro nás tak jako tak. Duchové, mořské panny, cosi jako zombie… zní to bombasticky, ovšem je v tom docela chaos.

Děj čteme v ich-formě a je prokládaný i vzpomínkami právě na ony legendy lomeno pohádky, které do příběhu někdy vnesou trochu světla a jindy zase naopak. Několikrát jsem se rovněž nemohla zbavit pocitu, že si A. G. Slatter nechává něco lidově řečeno pro sebe. Mirenina cesta má hlavu a patu, má začátek, má spád, má prostředek, má nápad, má dokonce i cíl, jenže někde mezi těmi základními body se vytratily odpovědi na někdy i docela zásadní otázky. Přičemž prostor na rozebrání byl. Zapomněla na ně? Nebo je vynechala schválně? A za další – kam zmizely emoce? Ať se s Miren děje cokoli, nijak se to nepřenáší na čtenáře.

„…Měla jsem pocit, že mi zadržováním dechu prasknou plíce. Celá jsem se třásla, vlasy propocené, noční košili bych mohla ždímat. Měsíc se skrýval za mraky a oheň v krbu už skoro vyhasl, zůstalo tam jen pár žhavých uhlíků. Věděla jsem, že se v temných koutech pokoje nic neschovává, že nic mořského tam není. Ale uprostřed noci zdravý rozum nepřevažuje…“

Dost často jsem se prala s touhou číst dál, chutí vztekat se a hlasitě nadávat a nesouhlasně vrtět hlavou. Ne proto, že se mi příčí chování hrdinky nebo občas trochu unáhlené skoky v ději, ale protože jsem čekala právě onu odpověď, na kterou bylo rozehráno, a ona nikde. Celé to potom vyznívá tak nějak nedotaženě. Což je velká škoda, protože potenciál je obrovský a mrazivě hororové momenty i místy lehce strašidelná atmosféra jsou zvládnuté velice obstojně.

Za další tleskám absenci romantické linky. Jistým náznakům se tu nevyhneme, nicméně není to středobod. Bohužel tu ale dochází k další věci a to, že si Miren coby mladá a prakticky nezkušená žena počíná dost – a teď hledám kulantní slovo, kterým bych ji označila, ale nejde to jinak – děvkovsky. Nečekejte detaily, ty tu nejsou prakticky vůbec.  Chování postavy odporuje jejímu charakteru, který nám byl do té doby líčen. Kdybych se nad tím pozastavila jednou, neřeknu, avšak ono k tomu docházelo opakovaně.

A. G. Slatter tak nenápadně sama sobě podkopává základy a je to opět velká škoda, protože u nás doma nastala celkem zajímavá situace. Rozečtené knihy odkládám na jedno místo a děda občas přijde a ze zvědavosti listuje, když hlídá cácorku, zatímco jsem v práci. Tentokrát listoval a posléze pyšně hlásil, že ho to tak chytlo, že už mě dohnal. Je tedy vidět, že Pláč zavržených předků má šanci zaujmout napříč generacemi.

Závěr? Čtivý fantasy příběh s decentním nádechem hororu, který vás vezme do fiktivního světa plného magie, křivd, tajemství, dohod, legend, nebezpečí a dalšího. Bude vás zajímat, bude vás štvát. Část si budete užívat, v jiné zase nadávat. Prvních 45 stran si nebudete jistí, jestli jste se rozhodli správně, ale potom vás to chytí, když se vše začne slibně rozjíždět. A potom už je to na každém, ale rozhodně se o všem dá diskutovat a debatovat. Má to nápad i spád, a že to obsahuje i pár drbků? Třeba je do příště autorka vychytá. A co vnímám já jako nedostatek, může někdo jiný ocenit nebo vidět jinak.

PS: Co by za mě ale knize dost prospělo – to jen tak na okraj – jsou ilustrace!

Rok vydání: 2022 (rok vydání originálu 2021)

Počet stran: 328

Překlad:  Anna Mabbettová

Vydalo nakladatelství Ocelot a pořídit ji můžete na webu Megaknihy.cz, já pokaždé neodolám a přihazuji i něco na tvoření nebo samolepky na blbinky, posledně jsem cácorce dokonce pořizovala kostým na masopustní rej do školky!