Recenze - M. Hautala: Architekt temna

S horory je to občas složité!

Máte chuť na duchařinu, dostanete pohádku. Chcete krvák a vyjde z toho bizardní parodie. Jindy zase toužíte po něčem se spádem a ono se to loudá, až vám z toho skřípou zuby. Proto bylo hodně lákavé zjistit, jak si povede finský autor Marko Hautala.

Rozehrál to výborně. Vsadil totiž na velmi reálné prostředí a naservíroval nám mladého muže, který se právě přistěhoval do starého depresivně chladného činžovního domu. Byt vidí poprvé, ale nemá na vybranou, musí sekat latinu a poslouchat otce. Jen tak mimochodem se mu realitní makléřka zmíní o tom, že ve sklepě v sauně před lety muž hadicí uškrtil svou dceru. Jaksi už pozapomene poznamenat pár dosti zásadních detailů, které vám kvůli spoilerům rozhodně říkat nebudu.

Architekt temna je lahodné sousto o 311 stranách pro milovníky psychologických hororů. Lekaček tu není tolik, ale když už na ně dojde, stojí za to. Navíc působí až děsivě přirozeně a to jim dodává další rozměr. Temné chodby, zastrčené děsivé fotografie, divně vypouklá kachlička v koupelně, hučící klimatizační jednotka, to je jen zlomek toho, co vás v neznámém prostředí může vykolejit. Joni, tak se hlavní postava jmenuje, ke všemu není tak úplně normální. Trpí čímsi, co Marko Hautala dost dlouhou dobu označuje pouze jako MD. Podrobnosti se dozvíte právě ve chvíli, kdy vás nevědomost a neznalost začne natolik rozčilovat, že se rozhodnete Joniho příznaky googlit, neboť máte pocit, že vám autor prostě odpovědi nedá!

Joni se ze všech sil snažil nekřičet, ale neměl moc o tom rozhodnout. Nářek, který se ozval z jeho úst, vyšel z hloubky a instinktivně, byla to prastará hrůza primáta, kterému se šelma zakousla do končetiny.

Nebojte, dá, chce to jen trpělivost. Marko Hautala si totiž dává na čas. Se vším. Úplně normálně a bez uzardění si vás vychutnává, napíná, štve a rozčiluje, aby vám posléze vystřihl strhující závěr, který slupnete jako malinu během chviličky, přestože doteď se to všechno docela slušně vleklo. Prostě si jen připravoval půdu, rozestavoval figurky na šachovnici, honil si vás z rohu do rohu, a potom vás nemilosrdně sejmul.

Máme tu tedy plíživě pomalý psychologický horor s prvky duchařiny ve starém domě, co na tom, že tenhle není u hřbitova nebo na samotě v lese, ale v centru finského města Vaasa. Pokud máte rádi tento žánr spíše na pohádkovější notě a s konci, které jsou zalité sluncem a nadějí, vyhledejte si autorku Darcy Coates. Jestli se ale rádi ponoříte do deprimujícího života vysokoškolského studenta, který bojuje sám se sebou i s novým bydlištěm, kde ho děsí nejeden neznámý zvuk a záhadný objev, budete mít žně.

Chladící jednotka hučící na stříšce pod okny mu opravdu lezla na nervy. Její zvuk rezonoval ve zdech a způsoboval dokonce cvakání v oknech, které člověku nedovolilo usnout a udržovalo ho ve stavu pohotovosti. Čím dál noc postupovala, tím zřetelněji byly zvuky slyšet. Tím hlouběji se hučení zavrtávalo. Nejdřív bylo cítit v ušních bubíncích, pak v lebce, a nakonec v zubech, jako by do nich vedl slabý elektrický proud.

Architekt temna mě velmi mile překvapil. Ano, čtivější pasáže se střídají s trochu nudnějšími, styl je hodně popisný a Joni je tak trochu pošuk, ale nemá na některé jeho sousedy. Navíc ta myšlenka, která vše na závěr spojí dohromady, je prostě mistrovská, včetně závěru, který byl v jednom bodě trochu zbytečně skokový, nicméně pointa? Ta byla a byla na výbornou! Vše už jen dolaďuje obálka, které se ujal Mika Tuominen, a vnitřní grafika, kterou opět vymazlil Michal Březina. Překlad má na svědomí Linda Dejdarová a smekám klobouček, tohle se vám prostě povedlo.

Recenze sepsána primárně pro web Knižní díra.