Jdi pryč a už se... část II.

aneb jak neumím napsat jednorázovku, která by skutečně měla jen jednu část!

(zdroj obrázku klik)

Rating: není

Betace: sama sobě betou

Počet kapitol: 2-4

Klíčová slova: Raymond Reddington, víc netřeba dodávat

Všechny postavy, které figurovali v seriálu The Blacklist stanice NBC k datu 27.1.2016, náleží jejím tvůrcům. Všechny přidané jsou smyšlené. Fan fikce nevznikla za účelem zisku. Píšu pro sebe, pro své čtenářky a pro zábavu.

(zdroj obrázku - klik)


Jdi pryč a už se... část druhá

Ono to zní krásně… Miluji tě. A ještě krásnější je, když to muž dokáže nejen slovy, ale i činy. Nicméně, jak dlouho myslíte, že to Raymondovi vydrželo? Dva týdny… čtrnáct dní… rovných 336 hodin. Pak musel odletět znovu. A namáhal se, aby ti to oznámil? Nikoli. Takže je tu malé déja vú.  

Stojíš v obývacím pokoji. Zrovna ses vrátila z práce a těšila se, že uvaříš něco rychlého a výborného k večeři. Možná si dáte víno, pustíte jazz… a on tu nikdo není. Jen pugét růží na stolku a u něj vzkaz “Vrátím se brzy, R.” Brzy je ovšem velmi relativní pojem. Někdo to vidí v řádu hodin, jiný v řádu dní a magor největší možná i v řádu týdnů. Jak to vidí Raymond? Těžko říct takhle z hlavy, ale už třetí den jsi sama. Mobilní telefon má překvapivě hluchý a email? Nepoužívá!

V rámci zahnání nudy a nežádoucích myšlenek, mezi něž patří i jistá dávka vzteku, se pustíš do opečovávání těch několika mála květin na okenním parapetu. Zoufale potřebují ostříhat suché  květy a uvadlé listy. V pyžamu a s nůžkami v ruce se ti hlavou honí kde co… a mezi těmi všemi představami, teoriemi a slovy, která mu hodláš říct, až se milostivě ukáže, se vynoří i cosi, co tě napadlo už dříve. Odhodíš ostříhané kousky do odpadkového koše a s krutým úsměvem se zadíváš na nůžky ve své ruce. Je to vlastně geniální nápad!

A tak jdeš. Bez zaváhání rovnou do ložnice! Otevřeš polovinu skříně, ve které má Raymond většinu svých věcí, vytáhneš šuplík s kravatami a položíš ho na postel. Posadíš se k němu a dětským rozpočítávadlem volíš, která půjde na řadu první. Paradoxně jedna z jeho nejoblíbenějších. Koupila jsi mu ji ty. Cena? 150 euro. Tmavě červená s jemným šedo-vínovým vzorem. Nosí ji často a zbožňuje, když mu ji zavazuješ sama. No, tak pro příště má smůlu. Vezmeš ji do ruky. Její povrch je dokonalý. Dobře víš, jaké je to mít ji omotanou kolem zápěstí. Jak chladí, když si ho za ni přitahuješ k sobě. Jenže to jde teď všechno stranou. Vezmeš nůžky a šmik… ustřižená špička dopadne na sněhobílé damaškové povlečení. Užíváš si to. Centimetrový proužek za proužkem dopadá, kam ho gravitace táhne.

Další je na řadě tmavě modrá. I tu nosí často. Kupoval si ji sám, ale ty jsi byla u jejího výběru. Podle prodavače vzácný kousek, vyrobeno jen pár kusů. Přišel čas udělat mu sbohem! Jsi zrovna v polovině devastace, když zarachotí klíče v zámku. Slyšíš každý jeho krok. Odkládá tašku v předsíni, klobouk položí na skříňku. Svlékne si bundu, kterou má přes vestu s košilí, protože na sako je venku chladno. Podpatky polobotek, které si očistil na rohožce přede dveřmi, klapou na podlaze bez koberců. Hledá tě. Míří nejdřív do kuchyně, pak do obývacího pokoje a až třetí přijde na řadu ložnice.

“Tady tě…” zarazí se v polovině věty. Vzhlédneš k němu s pohledem plným… zadostiučinění. Nakloní hlavu na stranu, zhluboka vzdychne, semkne rty a zahledí se na tu spoušť. Mlčí. Zřejmě vyhodnocuje situaci. A ty tam prostě sedíš, torzo kravaty v ruce a nůžky položené na stehně. Ani ty nemluvíš. Co mu říct? Kde jsi byl? Vypadni? Není potřeba žádný komentář, abych pochopil, že se na něj zlobíš.

“Ty kravaty za nic nemůžou,” řekne po nekonečné chvíli ticha. “Snažil jsem se ti dovolat, ale  volaný účastník byl dočasně nedostupný, třikrát,” zatím mluví klidně, ale je na něm vidět, že se tón rozhovoru brzy změní.