Jdi pryč a už se... část III.

aneb pokračujeme v krasojízdě. Kravata padla za vlast... a co bude dál? A stihla jsem to ještě v neděli! Kdo čeká klasickou HP povídku, dočká se... včetně vysvětlení, proč je tu poslední dobou tak málo věcí. Máte mé slovo, ale teď už zpět k Raymondovi. Kravaty prý za nic nemůžou...

(zdroj obrázku klik)

Rating: není

Betace: sama sobě betou

Počet kapitol: 2-4

Klíčová slova: Raymond Reddington, víc netřeba dodávat

Všechny postavy, které figurovali v seriálu The Blacklist stanice NBC k datu 27.1.2016, náleží jejím tvůrcům. Všechny přidané jsou smyšlené. Fan fikce nevznikla za účelem zisku. Píšu pro sebe, pro své čtenářky a pro zábavu.

(zdroj obrázku - klik)


Jdi pryč a už se... část třetí

“Ale můžou. Záleží ti na nich víc než na mně,” vezmeš znovu nůžky do ruky a provokativně začneš pižlat další centimetřík.

“Teď přeháníš. A chováš se jako hysterka,” ušklíbne se a založí si ruce na prsou.

“Mám v ruce nůžky,” sdělíš mu chladně zcela očividný fakt.

“Vidím, nejsem slepý,” vysmívá se ti. “Vrhneš se i na tu, kterou mám na krku?” pokouší tě provokativně.

“To není vlastně vůbec špatný nápad,” probodneš ho pohledem, vstaneš z postele a jdeš mu dát co proto. Počítal s tím. Sotva se přiblížíš, zkroutí ti ruku za záda a nůžky z ní vypadnou na podlahu.

“Nehraj si se mnou. Jsem utahaný a ty se chováš jako malá holka,” vyčte ti a strčí tě na postel.

“Já si hraju? Nechal si mě tu! Podruhé! Nestojím ti ani za vysvětlení. Když to nezvedám, proč nepošleš zprávu nebo mail? To by tě zabilo? Mohl si mi tu nechat vzkaz, než si odjel. Co kdybychom se nepotkali? Přišla bych do prázdného bytu a nic nevěděla! Máš ponětí, jak moc ponižující to je? Jako bych do tvého života ani nepatřila. Jsem někdo, ke komu chodíš na návštěvu? Sem tam na jídlo a šuk?” oboříš se na něj naštvaně.

“Jídlo a šuk?” chytí se posledního jmenovaného. “Ty se mi snad zdáš. Byla jsi nedostupná, to by ti ani ta zpráva nebyla moc platná. Takhle budeš vyvádět pokaždé? Mám přestat dělat svou práci, abys byla šťastná a měla mě uvázaného doma? Nemůžeš mě tu zavřít. Nejsem pes. Od začátku víš, co dělám, a cestování ke mně patří. Nesnaž se mi dát kouli na nohu nebo spolu zatraceně rychle skončíme,” pohrozí ti.

“Takže to, že mě miluješ, byly jenom kecy?” uhodíš na něj. Když už si to tu tak pěkně z plna hrdla vyříkáváte, tak ať máte jasno kompletně.

“Víš co, večeři už jsem měl, vrhneme se na druhou část?” klekne si nad tebe.

“Nešaškuj,” prskneš jako nasupená kočka.

“Já? To ty mi tu demonstrativně ničíš luxusní kousek šatníku a obviňuješ mě z nesmyslů. Něco si ujasníme, krásko,” nahne se, aby ti byl blíž. “Přiznej, že jsem ti chyběl a ty se teď čertíš, protože mám pravdu? Chceš mě mít doma. Jako hodného chlapíka, který dělá od sedmi do čtyř. Mám si taky koupit tepláky, bílé vytahané tílko, rozvalit se na gauči a chlemtat pivo k televizi?”

“Dost už! Celé to otáčíš a děláš z toho něco absurdního!” pokusíš se mu utéct, ale položí se na tebe, čímž ti útěk znemožní. “Nechci, abys byl parodie na chlapa. Jen se mnou nejednej jako s věcí. Snad si zasloužím trochu pozornosti a ohledu,” vysvětlíš mu, oč ti jde. “Chci tak moc, když potřebuji, abychom byli pár a prostě fungovala nějaká pravidla?”

“Pravidla? Jako třeba… když budeš hodný, Raymonde a nebudeš z čista jasna bez předchozího schválení odjíždět, pustím tě mezi svoje stehna a budu milá? Zlato, když budu chtít takový vztah, koupím si psa! Dostane najíst, podrbu ho za ušima a on mě bude milovat. Ale abych dal najevo, že jsem se z toho poučil, příště ti nechám zprávu, napíšu vzkaz na ledničku, možná vyvěsím i transparent před byt,” banalizuje celou záležitost.

“Ty to prostě nechápeš,” zkusíš ho odstrčit. Jestli bude takhle pokračovat, vezmeš si zítra v laboratoři nějakou šikovnou ampulkou a řízneš mu kávu!

“Máš pravdu. Nechápu, proč tu jančíš kvůli třem dnům nepřítomnosti. Kdybych alespoň vymetal bary na Kubě, tančil tango nebo osahával letušky, ale já se sem ženu, na jinou se skoro nepodívám a tady dostanu sodu jako neposlušný čokl, co se zaběhl a domů se vrátil celý od bláta a s blechami. Tohle chlapa brzy přestane bavit!” zvýší nepatrně hlas.

“Tak co mám dělat? Nechat to být? A příště zmizíš na týden nebo rovnou na dva! Já takhle prostě žít nechci!” nemáš daleko k slzám.

“Posloucháš se? A co si mám počít s tímhle?” vstane a vyndá z kapsy klíče.

“Od čeho jsou?” prohlížíš si je a nevíš. Na auto nevypadají. Tváří se jako od bytu.

“Od našeho domu,” zavrtí hlavou a odchází. Podle zvuků do kuchyně. Položíš se zpátky do peřin a myšlenky ti jednou na plné obrátky. Křivdíš mu? Má váš vztah budoucnost? K čemu dům? Přehnala jsi to?