Jdi pryč a už se... část IV.

aneb závěr původně plánované jednorázovky je tu. Věnováno Wixie. Snad se bude líbit, i když jste si na něj museli chvíli počkat ;-)

(zdroj obrázku klik)

Rating: není

Betace: sama sobě betou

Počet kapitol: 4

Klíčová slova: Raymond Reddington, víc netřeba dodávat

Všechny postavy, které figurovali v seriálu The Blacklist stanice NBC k datu 27.1.2016, náleží jejím tvůrcům. Všechny přidané jsou smyšlené. Fan fikce nevznikla za účelem zisku. Píšu pro sebe, pro své čtenářky a pro zábavu.

(zdroj obrázku - klik)


Jdi pryč a už se... část čtvrtá

Pochybnosti. Přesně ty se ti teď honí hlavou. V jeho prospěch i proti němu. Zatlačil tě do kouta a teď? “Teď čekáš co?” zeptáš se prostě. “Mám ti skočit kolem krku, že jsi nám koupil dům? Nebudu sama jako kůl v bytě, ale rovnou v domě. Očekáváš potlesk?” probodneš ho pohledem. Manipuluje s tebou. V tom je mistr. Živí se tím. Posouvá lidmi jako figurkami na šachovnici v partii, jejíž průběh a konec zná jen on a drží ho pevně v rukou. Otevře si k tomu koňak a zapálí doutník. Jak je možné, že jsi to neviděla dřív. Nebo že by až v napjatých situacích vyšla najevo podstata člověka a vztahu? Ne. Tak moc jsi se v něm zase splést nemohla. Rovněž ovšem nemáš pocit, že bys výrazně přeháněla. Máš právo mít obavy! Jedná se přece o vaši budoucnost. O zbytek tvého a jeho života. Je jen správné, že chceš, aby vše šlo určitým směrem a ne po cestě nejistoty. 

Opře se o zárubeň dveří, založí ruce na prsou, zakloní hlavu na stranu a kouše si vnitřní stranu tváře. Přemýšlí. Rentgenuje tě pohledem a mlčí. To je asi nejhorší varianta, která mohla nastat. Vaše hádky obvykle končí… jak to říct… něco málo prosviští vzduchem - slova, nadávky, předměty - a pak se konflikt změní ve vášeň. Jenže ne každá hádka se dá uzavřít usmiřovací rychlovkou. Tohle je jedna z nich. Jestli na tebe sáhne, bodneš mu nůžky do stehna. To by mu mělo překazit… stání, choutky nebo cokoli, to by měl nutkání zkoušet. Raymond se však nikam nevrhá. Vyčkává, přemítá, zvažuje. Trvá nekonečně dlouho, než se konečně nadechne, aby promluvil.

“Jinými slovy jsem právě dostal košem?” položí dotaz. V jeho hlase není známka jízlivosti, ani na tebe neútočí. Je ledově klidný. Čímž tě paradoxně točí úplně nejvíc.

“Jinými slovy,” dovolíš si ho citovat a sarkastickým tónem nešetříš, “by mě zajímalo, kam si myslíš, že tohle směřuje. Jednou rukou,” naznačíš misku vah, “mi podáváš jakýsi přislib společné budoucnosti. A druhou,” doplníš gesto, aby bylo kompletní, “jsi schopný bez jediného slova na x dní zmizet. Nejde o to, že mi neřekneš kam a na jak dlouho jedeš. Ty se neozveš ani v průběhu své nepřítomnosti. A že jsem měla nedostupný telefon? Co zavolat do kanceláře? Poslat zprávu? E-mail? Dementní kytku se vzkazem, hm? Mobilní telefony se vybíjejí. Občas se i rozbijí. Chceš mi namluvit, že muž tvých kvalit spoléhá a sází jen na jednu možnost? Žádný plán B? Jistota? Pojistka? Ne?” snažíš se mu objasnit, co tě na všem rotuje maximálně a proč celá tahle anabáze vznikla. “Třikrát ses mi zkoušel dovolat a tím tvůj zájem skončil. Jak myslíš, že si po tomto zjištění připadám?” vymáčkneš se konečně. Poslouchá tvůj monolog a nepřerušuje tě. Přimhouří oči a mlaskne.

“Jinými slovy,” pokračuje v duchu předchozího rozhovoru, “jsem se dopustil neomluvitelné chyby, ze které se hodlám poučit. Já si prostě myslel, že se na mě zlobíš a ignoruješ mě zcela záměrně. Proto jsem se dál nesnažil dát ti vědět. Říkal jsem si… najde zmeškané hovory, až ho zapne. Třeba mi vynadá smskou nebo cokoli… jenže ty jsi no nezapnula, že ne?” pousměje se a pohled se změní. Tenhle je sebejistý až samolibý. Místo odpovědi jen pokrčíš rameny. “Přesně, jak jsem si myslel. Takže, miláčku, uzavřeme dohodu. Já budu víc přemýšlet nad tím, abych tě netrápil nevědomostí a ty,” popojde k tobě, “budeš trucovat u zapnutého telefonu, i když bude připojený na nabíječce.”

“Samolibý parchante,” procedíš skrz zuby, ale i tobě začínají koutky cukat úsměvem. Na něj se člověk nedokáže zlobit dlouho, i kdyby nakrásně chtěl. Totiž dokáže, ale v takovém případě nesmí ten panák stát přímo před tebou… s rozepnutými vrchními dvěma knoflíčky od košile, vonící svou nejlepší kolínskou, hladce oholený za každých okolností. Tohle by mělo být trestné! Čekáš, že něco zkusí a otočí to v jednu z těch obyčejných hádek kvůli malichernostem. Ale on tě překvapí, protože nic podobného neudělá. Místo očekávaného… náletu na postel… tě pevně obejme. Drží tě v náruči, vdechuje vůni tvých vlasů a hladí tě po zádech. Vnímáš, jak mu tluče srdce. Zavřeš oči a jsi ráda… že sis to nenechala líbit bez boje, prala ses za sebe i za vás za oba a především… je s tebou, i když chudší o svou nejoblíbenější kravatu!

"A nemysli si, že bezpráví spáchané na exkluzivním kousku mé garderoby jen tak přejdu," pošeptá ti sladce. Jistě... bude to takový trest netrest, leč vzhledem k okolnostem... kdo by se zlobil?