Temná strana - kapitola pátá

Ginny stojí před zásadním rozhodnutím. Severus jí dal na výběr. Co zvolí? Jak se rozhodne? Promyslí dostatečně veškeré důsledky a jak bude Snape reagovat, až se dozví, co si mladá Nebelvírka vybrala?

Rating: zatím není a asi ani nebude - uvidíme - možná k závěru na jeden dílek

Párování: SS/GW (Severus Snape/Ginevra Weasleyová)

Stručná charakteristika: Když věci nejdou tak, jak bychom chtěli a všechny metody k dosažení cíle selžou, vyžádá si situace tu největší oběť. Nás samotné. Kam až jsme ochotni zajít pro správnou věc?

Betace: Claire  

Počet kapitol: 20-25

KAPITOLA PÁTÁ

„Vy víte, kde je Harry?“ Nějak z jeho proslovu vydedukovala, že zná podrobnosti a nedokázala zabrzdit svou reakci.

„Neudržíte pozornost dostatečně dlouho?“ díval se na ni s neskrývaným údivem. Právě ji postavil před takřka životní dilema a ona si z toho odvodí pouze zmínku o Potterovi? Severusi, ty trotle, kam jsi dal rozum? Vzdychl sám nad sebou.

„Omlouvám se,“ zarazila se. Možná to neměla vyhrknout s neskrývaným nadšením. Přišla chvíle zařadit zpátečku a zamyslet se nad důležitostí okamžiku. Ale je to stejné, jako když budete dítěti mávat vytouženou hračkou před očima a ptát se ho při tom, co si dá k večeři.

„Zopakuji vám-“ nadechl se k nějaké ze svých častých jízlivých poznámek.

„Není třeba, volím druhou možnost,“ přerušila ho Ginny nezdvořile. Sice byla podle něj nesoustředěné malé dítě, ale moc dobře si uvědomovala, co jí nabízel a klidit se mu z cesty vážně nemínila!

„Jste si jistá?“ litoval své lehkovážnosti. Hluboce a upřímně.

„Nejednejte se mnou jako s malou holkou, v mudlovském světě jsem už dospělá!“ napřímila se, aby zdůraznila, že je jen o hlavu a půl menší a v žádném případě mu nedovolí vycouvat.

„Výborně, zpět k tématu. Uzavřeme spolu tedy dohodu. Přestaňte dělat potíže, jestli vás při něčem přistihnu, okolnosti mne bezpochyby donutí exemplárně vás potrestat. Dávám důraz na slovo exemplárně. Ve srovnání s čímkoli, co si pro vás přichystám, se Cruciatus bude jevit jako amatérská masáž,“ mluvil tak, že by i kameni naskočila husí kůže. „Pokud to dokážete, dám vám možnost podílet se na boji, kterého se vás snaží všichni ušetřit. Dostanete odpovědi na otázky, které vás sem dnes přivedly a ano, vím, kde je pan Potter a ostatní,“ dodal, když viděl, jak napjatě visí na každém jeho slově.

Chtěla se ho zeptat, co má říct svým přátelům, kteří spoléhají na její odvahu a bezhlavou ztřeštěnost. Včas jí došlo, že by měla raději mlčet. Jedno nevylučuje druhé a konec konců trpělivost Severuse Snapea má zajisté své hranice. Přikývla a řekla prosté: „Souhlasím.“

„Konečně jsme se dopracovali k nějakému výsledku, pojďte za mnou,“ otočil se a Ginny měla na malý okamžik chuť přišlápnout mu plášť. Včas si uvědomila, že na infantilní chování dnes večer není místo. Podruhé během krátké doby se ocitla v soukromých komnatách Severuse Snapea. „Sednout,“ ukázal profesor na křeslo a mávnutím hůlky přivolal stojan a cosi, co bylo buď obraz v ozdobném rámu, kdy místo obvyklého plátna bylo jen černo, nebo se jednalo o nějakou zvláštní formu zrcadla. Snape se před předmět, který Ginny stále nedokázala rozeznat a zeptat se bála, postavil a šeptal slova, která zněla jako velmi složité zaklínadlo. Po chvíli se černá plocha začala kroutit, vřít, praskat, prskat, a když zvuky utichly, Snape poodstoupil a otočil se na Ginny, která se s otevřenou pusou dívala na svůj vlastní odraz. Ale nebylo to jako zrcadlo, ten odraz byl… jiný.

„Teď uvidíte a uslyšíte to, co vidím a slyším já. Ať se stane cokoli, ať se vám ukáže cokoli, neopouštějte tuto místnost. Mluvím dost jasně?“ zeptal se tvrdě.

„Mám se dívat, poslouchat a ani se nehnout,“ shrnula zkráceně.

„Ve zkratce správně,“ ušklíbl se a bez dalšího vysvětlování opustil místnost. Co měl říct? Popsat podrobně svůj plán? Byla by to ztráta času. Hodit do vody a nechat plavat se v případě Ginny Weasleyové jevilo jako jediná správná strategie. Alespoň prozatím.

Mladá Nebelvírka seděla bez hnutí na místě a snažila si uvědomit, že to není sen a s největší pravděpodobností se řítí do největšího průšvihu svého života. Sledovala, jak profesor prochází temnou chodbou, jeho kroky se rozléhají do nočního ticha a pomalu jí docházely všechny souvislosti.  Dopadla na ni tíha uplynulých okamžiků. Měla-li si zvolit mezi rizikem a bezúspěšným pátráním… najednou se zarazila a málem vykřikla. Ruce Severuse Snapea hmátly kamsi skrz zeď a… když je vytáhl zpátky, držel v nich meč Godrika Nebelvíra. Takže měla pravdu, celou dobu byl na hradě! Jenže tenhle úkryt by nikdy nedokázala najít!

S napětím čekala, co přijde dál. Obraz překryla černá mlha a Ginny se lekla, že se něco porouchalo. Za vteřinku černota zmizela a podle obrysů, které spíš jen tušila, se Snape přemístil kamsi do lesa. Slyšela jeho dech, listí šustící pod nohama, větvičku prasknout do ticha. Zrak jich obou postupně přivykal tmě a vše se zaostřilo. Z ničeho nic se před jejíma, totiž Severusovýma, očima objevilo jezero. Bez jediného zaváhání vhodily mužské ruce meč do vody. Když se za ním hladina zavřela, chtěla Ginny křičet, nadávat, prudce vstala z křesla a vzteky jí zrudly tváře. Ale co by zmohla? Přemístit se nesměla, skočit do obrazu před sebou neuměla. Mohla tam jen bezmocně stát s rukama sevřenýma v pěst a doufat, že to celé má větší smysl.

Ředitel se otočil a odcházel pryč, vzdaloval se od meče, mizel za keři, uhýbal se větvím stromů, prodíral se roštím, rozhodně nešel stejnou cestou, kterou přišel. Za jedním větším kmenem se schoval a Ginny ho slyšela vyslovit: „Expecto patronum.“ Z hůlky vytryskl modro stříbrný pramen a vytvaroval se do podoby ladné laně. Vykouzlené zvíře běželo lesem a ozařovalo okolí. Ginny si nemohla nevšimnout, že Snape svou cestou nemířil pryč, ale že jezero obešel. Stál teď na malé skále a ukrytý za stromem shlížel na místo, kde předtím nechal potopit meč. Laň mezitím proběhla po hladině, která pod jejíma nohama zamrzala. Podívala se směrem na svého kouzelníka, jakoby čekala na nějaký povel. Zřejmě ho dostala, protože se rozeběhla kamsi pryč.

Nastaly dlouhé minuty nekonečného čekání. Ticho přehlušoval jen Snapeův dech, který se chladem měnil v páru. Ginny cítila, jak jí bubnuje tlak ve spáncích. Tohle mělo být všechno? Jak dlouho bude jen tak nečinně stát ve své skrýši? A na co, u Hagridových děravých ponožek, čeká? Zápasila s úzkostí a nedočkavostí. Přemáhala chuť začít křičet, když se v dáli objevil modrostříbrný obrys. Laň se nepochybně vracela a nebyla sama.

„Harry,“ vydechla Ginny překvapeně. Snapeův patron se z ničeho nic rozplynul a zůstala po něm jen malá svítící koule, vznášející se nad ledem. Harry si svítil hůlkou a pomalu se přibližoval. Led mu pod nohama zlověstně křupal a praskal. Modře zářící koule prošla zmrzlou plochou a ozářila meč na mělkém dně. Harry se zmateně rozhlížel kolem sebe, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by měl společnost. Snape stál ve svém úkrytu naprosto bez hnutí.

Ginny neušlo tiché zasyčení, když se Harry pokoušel meč přivolat kouzlem. Zřejmě Snapea zaslechl, protože se vyděšeně ohlédl. Konečně se odhodlal, udělal díru do ledu, lehl si na zmrzlou plochu a snažil se pro meč dosáhnout. Přestože ho Snape hodil kousek od kraje a zdálo se, že není tak hluboko, natažená ruka nestačila. Harry se opatrně zvedl, zul si boty, svlékl oblečení a jen ve spodním prádle a za hlasitého nadávání vlezl do ledové vody. Zhluboka se nadechl a jeho hlava zmizela pod hladinou. Přihlížející Ginny se nervózně kousala do rtu, protože její přítel se ne a ne vynořit. Aby to celé bylo o něco napjatější, díra v ledu začínala zamrzat. Byl tohle Snapeův záměr? Blesklo Ginny hlavou. Zabít Harryho? Proč by chtěl, aby se na to dívala?

Z ničeho nic něco zachrastilo v křoví kousek od Harryho věcí.

„Rone!“ vykřikla Ginny, když v právě příchozím poznala svého bratra. Ten na nic nečekal, rozbil led a vytáhl Harryho i s mečem. V tom okamžiku se obraz ztratil, respektive zmizel pohled na jezero. Snape se zřejmě otočil a odcházel.

„Vy jste je tam nechal!“ vyjela na něj, hned jak vešel do místnosti.

„A co jsem měl? Zabalit je do deky, uvařit jim kakao a odvyprávět pohádku na dobrou noc?“ odměnil ji úšklebkem. „Mají meč Godrika Nebelvíra a jsou naživu. Na to, do jaké šlamastyky se řítí, je to celkem slušná bilance.“

„A Hermiona?“ Ginny došlo, že tu vůbec nezahlédla.

„Slečno Weasleyová, nejsem jejich chůva ani osobní strážce. Nemíním jim nechávat drobečky z perníku a značkovat cestu. Brzy budeme ve válce, zacházení v rukavičkách nikomu neprospěje,“ díval se na ni s chladnou tváří bez náznaku jediné emoce.

„Děkuji,“ řekla z ničeho nic.

„Neděkujte, teď je řada na vás,“ odvětil. Ginny leknutím ustoupila o krok vzad.

„Co tím myslíte?“ zeptala se vyděšeně.

„Pan Potter má nástroj, který mu pomůže zničit viteály a vy teď pro změnu pomůžete mně,“ usmál se, byť nebylo jasně patrné, zda se spíš nejedná o úšklebek.

„Jak?“ Ginny se nervozitou začaly potit dlaně a vyschlo jí v krku.

„Zařídíte, aby pan Longbottom skončil na marodce, alespoň na pár dní,“ tón jeho hlasu dával jasně najevo, že si nedělá legraci a odpověď ne nepřipadá v úvahu. „Blíží se těžké chvíle a já bych ocenil klid. Udělejte to a já vám zítra večer odpovím na otázku, která vám teď ze všeho nejvíc vrtá hlavou.“ S těmito slovy jí podal malou lahvičku s elegantně vyvedeným nápisem Scabiem maculas*. Ginny jen těžko ovládala třas v ruce, když ten flakonek s korkovou zátkou přebírala.

„Není to smrtelné,“ pronesl Severus tiše. Možná jí chtěl uklidnit, ale moc to nepomohlo. Schovala předmět v dlani a stěží přemáhala slzy.

„Stačí rozpustit v libovolné tekutině, ranní čaj bude nejvhodnější,“ dodal. Ginny se otočila k odchodu. Netušila, v kolik se má zítra dostavit, ale zrovna teď jí to bylo úplně jedno.

„Přijďte v jedenáct hodin a snažte se, aby vás nikdo neviděl ani nechytil,“ řekl Severus proti jejím zádům. Sotva znatelně přikývla a rychle odešla. Už chtěla být pryč. Sama… v bezpečí… nečekal ji vůbec lehký a radostný úkol. Musela si pořádně rozmyslet, co udělá…

* scabiem maculas z latiny – svědivé skvrny