knihovna –  T. Pratchett: Filuta

Po delší přestávce zdolána kniha na recenzi. Nešlo mi to. Nemohla za to kniha, jak víte z předchozího článku, kdo ho četl. Někdy prostě podmínky a myšlenky na čtení jsou, jindy ne. Každý knihomol zná tuto situaci a bloky s ní související více než dobře. Nebudeme dlouze rozvádět co, jak a proč a jdeme rovnou na to!

zdroj obrázku klik

Originální název:  The Dodger

Rok vydání v ČR: 2016

Rok vydání originálu: 2012

Počet stran: klasická kniha 336, (moje čtečka ve formátu epub píše 309 stránek ☺)

Žánr: fantasy, sci-fi (a mně se chce něco říct a nechám si do recenze samotné!)

série: žádná  - po velmi dlouhé době

Vydal:  Talpress

Překlad: Jan Kantůrek

Za poskytnutí recenzního e-booku děkuji webu palmknihy.cz . Pořídit ji tam můžete za 132,- Kč nebo se podívat po klasické knize jako takové, kde se cena pohybuje od 159,- Kč do 199,- Kč bez poštovného. Heuréka vám napoví.

 Anotace z databazeknih.cz:

Filuta - dítě ulice a stok a odchovanec nalezince - je oblíbeným příslušníkem komunity chudých obyvatel středu Londýna. Většina z nich se živí činností, která se pohybuje na hranicích zákona. Podobně jako Oliver Twist má ale dar potkávat spíše lidi, kteří jej táhnou nahoru ke slunci než dolů do stoky, i když pravda je, že právě stoky mu dávají živobytí. V divoké bouři zachrání Filuta zraněnou mladou ženu, která vyskočila z jedoucího kočáru. Její strážci ji převáželi neznámo kam. Filuta, vyzbrojený vztekem a párem mosazných boxerů, jim rychle dokáže, že dva muži možná stačí na jednu dívku, ale rozhodně ne na rychlého, mladého a rozzuřeného Filutu. A od okamžiku, kdy Filuta spatří tvář té ubohé zlatovlasé dívky, se jeho život zásadně mění.

Vendi, recenzent amatér:

Očekávání:

Příjemné, pratchettovské čtení z prostředí mnou velmi milovaného Londýna.

Skutečnost:

Já a Terry máme takový zvláštní vztah. Ano, vím, že je mrtvý, v tom to nevězí! My dva spolu máme jiný problém. Zbožňuji jeho knihy. Dřív jsem jich přečetla několik a jsem ráda, že se ke mně teď dostala další. Jen nevím, jak to dělám, ale dlouho mi trvá, než se do příběhu začtu a začne odsýpat. Přibližně prvních sto stran je vždycky na dlouhé lokte a pan spisovatel mi ještě dělá tu schválnost, že má extrémně dlouhé kapitoly. To potom nejde říct: „Jéé, mám pár minut, tak si dám kapitolku!“ Nejde, protože jedna kapitolka rovná se skoro hodina! Ano, jsem čtenář šnek poslední dobou, ale také se to liší knihu od knihy.

„…Bylo úžasné, jak moc se dalo poznat z pohledu, uchechtnutí, odfrknutí, nebo dokonce i z pšouku, když ho někdo vložil do rozhovoru na správném místě. Existuje řeč slov a pak existuje řeč těla, gest, pohledů, jemných pohybů tváře, drobné fyzické návyky, které si jejich majitel neuvědomuje. Lidé, kteří si myslí, že je jejich tvář zcela nevýrazná, si neuvědomují, že sdělují své nejniternější myšlenky každému, kdo má ten dar podobná gesta a náznaky číst…“

Filuta je vtipný. Zamilujete si ho a jeho piškuntálie (nebo spíš filuťárny) rovněž. Potkáte i pár známých tváří (některé dokonce reálné). Charles Dickens. Sweeney Todd. Robert Peel. Henry Mayhew. Angela Burdett-Couttsová a další. Londýn v devatenáctém století líčí Terry naprosto obdivuhodně a vás vtáhne atmosféra. Detaily nešetřil a vy tak máte skoro pocit, že s Filutou pobíháte stokami a cítíte, jak vám přes nohu přeběhla krysa a v nose vás šimrá zápach… no toho, co ve stokách obvykle bývá. Neustále vás bude zajímat. Kdo? Proč? Jak? A co tě to, Filuto, krucipísek, napadlo? A to se mi líbí. Autor vás neustále navnaďuje a láká a tak čtete a čtete a čtete, až je konec.

„…“Ale pořád je to jenom hra,“ zaprotestoval, a obdržel jeden ze Solomonových pohledů, jeden z těch, které vám, když jste nebyli dost opatrní, prošel tváří a vyšel z hlavy v zátylku…“

Výtku mám snad jedinou, a sice absolutně nechápu, co kniha dělá v sekci fantasy a sci-fi… Ano, pan Pratchett velmi často psal v žánru fantasy, ale Filuta ten případ rozhodně není. Filuta je prostě román. Tečka. Žádné sci-fi tam není a fantasy? No, to by potom fantasy mohlo být de facto cokoli. Tohle je střelba o dost mimo!

„…Ve svém kapsářském řemesle ale byla docela dobrá, hlavně díky tomu, že vypadala jako anděl, kterého někdo něčím udeřil do hlavy, a tak ji většinou nikdo nepodezříval. Jenže bez ohledu na to, jak jste se na ni dívali, měla víc zubů než mozkových buněk a zubů už jí moc nezbývalo…“

Přemýšlím, čím to cele elegantně uzavřít. Filuta je na krásných pět kachniček z pěti a vůbec není o čem se bavit. Klidně říkejte, že jsem málo kritická, ale když se mi kniha líbí, tak se mi kniha líbí a vůbec nehraje roli fakt, že jsem se s ní „prala“ rovné dva měsíce. Za to mohly okolnosti, které mohu jen těžko dávat za vinu autorovi. Milý sire Terry, bylo mi opět velkou ctí a je mi líto, že už nic dalšího nenapíšete, protože vy jste měl světu ještě hodně co dát. RIP!