Temná strana - kapitola šestá

Severus svěřil Ginny neobvyklý úkol. Splní ho nebo se v ní probudí rebel a nakonec si vše rozmyslí? Ono to není jen tak ublížit příteli pro vyšší dobro. I když dobro... v případě Severuse Snapea se z pohledu mnohých o dobru nedá hovořit ani šeptem. Co tedy na naši Nebelvírku čeká dnes?

Rating: zatím není a asi ani nebude - uvidíme - možná k závěru na jeden dílek

Párování: SS/GW (Severus Snape/Ginevra Weasleyová)

Stručná charakteristika: Když věci nejdou tak, jak bychom chtěli a všechny metody k dosažení cíle selžou, vyžádá si situace tu největší oběť. Nás samotné. Kam až jsme ochotni zajít pro správnou věc?

Betace: Claire  

Počet kapitol: 20-25

KAPITOLA ŠESTÁ

Ginny seděla na posteli a přestože byla přikrytá peřinou i dekou, stále jí byla zima. Na nočním stolku stál flakonek, který jí dal Snape. Měla chuť ho smést na zem a sledovat, jak se rozbije a čirá tekutina se bude pomalu vsakovat do podlahy. Neudělala to, druhá část jejího já nesouhlasila. Obětovat Nevilla byla jediná šance, jak se dostat dál. Copak mohla teď couvnout? Nechat to být? Po tom, co viděla Snapea předávat meč? Po tom, co měla šanci být všemu blíž? Ano, bála se. Vlastně ne, byla k smrti vyděšená!

Kdyby teď byla v Doupěti, vlezla by si k mamce do postele, položila jí hlavu na prsa a nechala se hladit po vlasech, dokud by neusnula. Jenže tady byla sama… úplně sama… a má-li mít její snažení nějaké výsledky, a pokud chce svým přátelům, ať už v Bradavicích, nebo kdekoli jinde, pomoci, nemá na vybranou.

Celou noc nedokázala zamhouřit oka, házela sebou na posteli z jedné strany na druhou, ale spánek nikde. Jak zvládne výuku? Jak to má všechno ustát? Může se snad někomu svěřit? A jestli ano, komu? Věděla, že Harry, Ron i Hermiona jsou naživu a snaží se splnit svůj úkol. Už věděla, že mají meč Godrika Nebelvíra, který jim pomůže. Ale nevěděla, proč si Snape vybral ji. Proč jí tolik důvěřuje? Protože ho nenechala zemřít? Nebo sleduje jiný záměr? Snaží se ji ošálit, aby se dostal k Harrymu, zajal ho a předal Voldemortovi? Slíbil, že jí dnes odpoví na otázku, která jí ze všeho nejvíce vrtá hlavou. Chtěla tu odpověď znát? Dokáže zaplatit stanovenou cenu? O co kdyby vše bylo jinak, kdyby ho na té chodbě nechala vykrvácet? Otázky nechtěly dát pokoj a za oknem začalo svítat. Dnešek bude dlouhý, napadlo Ginny, která hlasitě vzdychla.

Ani studená sprcha nepomohla, aby se trochu probrala. Holt se bude muset smířit s tím, že celý den bude jako mátoha. Pohled na snídani, která se před ní prostřela přesně v okamžiku, kdy dosedla k nebelvírskému stolu ve Velké síni, také nepomáhal. Žaludek měla jako na vodě a nedokázala si představit, že by do sebe dostala byť jen jedno jediné sousto. Zhluboka se nadechla, přitáhla si hrnek s čajem k sobě a pokusila se do něj nenápadně nalít… co to vlastně bylo? Jed, lék, lektvar? Zamračila se a místo přemýšlení radši čaj i s přidanou tekutinou zamíchala. Nemusela se bát, že ji někdo odhalí, protože každý student sedící ve Velké síni společně s ní zíral do svého talíře a nikdo se neodvážil zvednout hlavu.

Když si k ní přisedl Neville a do ucha jí tichounce pozdravil, málem nadskočila leknutím. Vidličkou přehrabovala míchaná vajíčka a snažila se přijít na to, jak spolužákovi podsunout ochucený nápoj. Naštěstí jednou z obdivuhodných vlastností Nevilla Longbottoma bylo, že ať se nacházel v jakékoli situaci, chuť k jídlu ho přešla málokdy. Takže když dopil svůj čaj a shledal, že Ginny se o ten svůj moc nezajímá, tiše se zeptal: „Můžu?“ Ginny přikývla a přisunula hrníček k němu. V duchu se mu snad tisíckrát omluvila, lepší pocit z toho ovšem stejně neměla.

„Neville skončil na ošetřovně, má naprosto příšernou vyrážku,“ připojila se k Ginny Levandule, když mířila na hodinu Obrany proti černé magii.

„Z čeho?“ zeptala se Ginny pro formu.

„Těžko říct,“ pokrčila Levandule rameny. „Poppy vypadala hrozně zmateně, prý něco takového už dlouho neviděla. Říkala, že Nev bude mimo minimálně tři dny.“

„Hm,“ Ginny nedokázala nic říct. Přitiskla si učebnice těsněji k tělu a doufala, že jí dá Levandule pokoj.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se spolužačka podezíravě.

„Celou noc jsem nespala,“ přiznala Ginny alespoň část pravdy.

„Tohle jsou hrozný časy, po tom všem stresu mám pleť samý pupínek a vlasy jako koudel,“ vzdychla Levandule. K Ginnyině úlevě dorazily ke dveřím učebny a rozhovor byl u konce.

Nepamatovala si, co probírali na té či které hodině, dokonce by ani nedala dohromady, jaké předměty dnes absolvovala. Stoprocentně si byla jistá, že za celý den vůbec nic nesnědla a oči držela otevřené jen silou vůle. Čím víc se blížil večer, tím víc se bála, že nebude schopná položit otázku, kterou Snape naznačil. Ačkoliv ze sebe dělala hrdinku, a i ve svých očích si tak připadala, najednou ztrácela odvahu. A když teď stála před dveřmi bradavického ředitele, nedokázala strachy ani zvednout ruku, aby zaklepala. Takhle si to nepředstavovala. Všechno mělo být mnohem snazší. Nejhorší na celé věci byla skutečnost, že stála na samém začátku.

„Hodláte tu vystát díru?“ probral ji z transu hrubý a přísný hlas.

„Já… jen jsem…“ blekotala vylekaně.

„Zaváhání není projevem slabosti, ale obranou zdravého rozumu, který vám tím dává najevo, že je ještě čas vycouvat,“ pokusil se ji nečekaně uklidnit.

„Takže když se teď otočím a odejdu, bude to v pořádku?“ ujišťovala se, že slyší a chápe správně.

„Záleží na tom, jak se pak budete cítit,“ probodával ji Snape pohledem a Ginny se nemohla zbavit dojmu, že vidí až na samotné dno její duše.

„Mizerně,“ přiznala. „Ale to se cítím i teď,“ vzdychla. „Donutil jste mě ublížit příteli!“

„Pojďte laskavě dovnitř, než vás tu někdo uvidí,“ zavrčel.

„Proč Neville? Proč ne někdo jiný?“ útočila na něj dál.

„Byla byste spokojenější, kdybych ten lektvar podstrčil vám?“ zeptal se narovinu.

„Ne,“ sklopila hlavu.

„Neville Longbottom je druhá největší osina v zadku, hned po vás. Vám jsem dal možnost volby. O dva sebevrahy se starat odmítám.“ Mluvil klidně, ale přísně. Unavené oči dávaly znát, že už dlouho pořádně nespal.

„Na čí jste vlastně straně?“ vyhrkla z ničeho nic. Měla pocit, že když se nezeptá hned, dokud je v ráži, později to nedokáže.

„Dobrá otázka, špatné načasování,“ napomenul ji. „Musíte se naučit ovládat svou impulzivnost. Nejdřív přemýšlet, potom mluvit.“ Přešel pomalu ke křeslu a posadil se. Pokynul Ginny rukou, aby si sedla naproti němu. „Abych uspokojil vaši zvědavost, nejsem na ničí straně a dost možná jsem na všech najednou.“

„To přece nejde,“ dívala se na něj s neskrývaným zmatením. Dělal si z ní snad legraci?

„Jste moc mladá na to, abyste dokázala pochopit, co se vám snažím říct,“ vzdychl. Tohle byl špatný nápad už od začátku. Měl by si přiznat, že stárne a senilní, protože jeho úsudek začínal uvadat.

„Tak to bude vždycky?“ zčervenala, nechtěla být drzá, rodiče ji tak nevychovali, ale zároveň se nehodlala nechat urážet. Ani od Severuse Snapea ne. „Pokaždé, když zareaguji nebo odpovím jinak, než by se vám líbilo, svedete to na můj věk? Co kdybyste mi to místo věčného remcání vysvětlil?“ Možná to nebylo na první pohled patrné, ale strachy se celá třásla. „Prosím,“ dodala nakonec.

„Kdysi dávno jsem rozehrál hru a vsadil na špatnou kartu. Následky se táhnou dodnes,“ řekl. Smutné a krátké shrnutí jeho vlastního selhání a důvěry v nesprávnou osobu. Neměl na výběr, jestli měl mít jeho chabý pokus úspěch, bude muset svůj příběh odvyprávět celý. A tak začal. Děkoval Merlinovi, že drzá Nebelvírka držela jazyk za zuby a nijak ho nepřerušila. „Je vám doufám jasné, že nic z toho, co jste se tu právě dozvěděla, neopustí tuto místnost,“ upozornil ji.

„Ano,“ přikývla a setřela si slzu, která jí stékala po tváři. I kdyby to chtěla někomu říct, což nechtěla, jaká byla pravděpodobnost, že by jí uvěřili? „A jakou roli v tom hraje Harry?“

Zhluboka se nadechl. Část o tom, že Harry Potter je pouhým rukojmím, jako ostatně i on, v plánu hry Albuse Brumbála raději vynechal. „Pro dnešek bylo povídání dost,“ odbyl ji. Chtěl vstát a poslat slečnu Weasleyovou spát, ale prudká bolest v ruce ho málem připravila o rozum.

„Profesore!“ vykřikla Ginny a běžela k němu. Pohled na muže, ze kterého jde obvykle strach, a který se právě před jejíma očima sesunul k zemi, byl děsivý. „Profesore!“ zatřásla s ním. Nebyl to nejlepší nápad, ale jiný neměla.

„Jděte,“ pokusil se ji odstrčit, když přišel jakžtakž k sobě. „Zítra ve stejnou dobu,“ zachraptěl. „Vypadněte už!“ zařval. Znamení zla začalo ukrutně pálit. Ginny leknutím ucouvla. Cosi v hlase profesora Snapea jí napovídalo, že teď není správná chvíle na protesty. Zvedla se a rychle odešla. Pro dnešní den už bylo všeho dost…