Recenze - I. Ondriová: Poslední útočiště

Znepokojivě blesková jízda plná smíšených pocitů 

Staré anglické přísloví praví, že zvědavost zabila kočku. Jinými slovy není dobré strkat nos do věcí, do kterých nám nic není. Kde je však hranice? Kdo ji určuje? Co když jde o týrání dítěte či dokonce o život? Nejen o tom bude dnešní napínavé čtení.

Slovenská autorka Ivana Ondriová nás do děje Posledního útočiště hodí po hlavě. Spolu s Lenou se vydáváme na venkov. Za odpočinkem, klidem, prostorem pro práci a rekonvalescenci. Jenže na místě naši hlavní hrdinku nevítá vlídné prostředí a sympatická majitelka nemovitosti, jak jí slibovala Agáta, nýbrž velmi nepříjemná a dost svérázná ženština. Proč Agáta, lhala, když Lenu na místo lákala? Proč se Frederika, sestra Andrey, chová bez přehánění jako magor a skvěle jí u toho sekunduje i její manžel? A tajnosti kolem malé Amélie, která se narodila s Downovým syndromem, už představují jen vrchol ledovce.

Poslední útočiště je nesmírně čtivý psychologický thriller. Ivana Ondriová dokázala výborně stupňovat napětí, a přestože se daly některé kroky a závěry předvídat, čtenářský zážitek to nijak nepokazilo. Na 296 stranách se podařilo skvěle vyvážit množství detailů a konfliktů, aby toho nebylo už přes čáru. Děj gradoval, a i když by si některé části zasloužily více rozepsat, jsem v podstatě spokojená a velmi mile překvapená.

Čtení Posledního útočiště bych označila jako bleskovou jízdou, kterou doprovázela neuvěřitelná směsice pocitů. Přes odstavce mě proháněla již v úvodu zmíněná zvědavost. Lena mi přišla umanutá, skoro až posedlá. Racionálně dokážu její jednání pochopit, ale asi mám pud sebezáchovy nastavený dost odlišně. Prostor dostaly různé typy postav a charaktery. Není nouze o překvapení a zvraty. Objevuje se i násilí a krutost. Nejen směrem k dospělým, ale i k dítěti, takže pokud vám takové téma nedělá dobře, není dnešní kousek pro vás.

 4*

Vydalo nakladatelství Fortuna Libri v roce 2025