BMSK 6. Berušky + 7. Není jazyk jako jazyk

Posledně se to nepatrně vymklo kontrole, jaké budou následky? Zúročí Hermiona pracně získaný postup na lektvar? 

Věnováno všem pravidelně komentujícím - jsem vám moc vděčná za těch pár písmenek, která pod kapitolkou necháte, neboť je to má jediná zpětná vazba a motivace pro další práci… konec povzdechu. 

A od příští neděle nové, ještě nezveřejněné kapitolky :)

Veškerá práva ohledně tématu HP náleží J.K.Rowling, za vše ostatní je odpovědná má mysl v těsné spolupráci s mou fantazií. Píšu pro zábavu, čtenářky a ne pro zisk. Bez souhlasu autorky platí zákaz kopírování textu.

Kapitola šestá - Berušky

Snídani si nechala přinést k sobě. Rozhodně se necítila na pobyt ve Velké síni, i když jako suplující profesorka měla možnost připojit se k ostatním vyučujícím v čele místnosti. Dojídala toust s medem a došla jí jedna věc: Vyhrála.

"No tak, nejsi malá holka!" okřikla sama sebe. Přece se nebude chovat jako potrhlá puberťačka po první noci... V tom jí hlavou prolétla druhá, dosti zásadní myšlenka: Ron! Jak mu to jen mohla udělat? Určitě to na ní hned pozná a všechno bude v háji.

"Hermiono, ty huso hloupá!" položila čelo na chladnou desku pracovního stolu. Nechtěla oddalovat nevyhnutelné, takže se zvedla a šla si pro svou hořkou výhru. Vztah může řešit, až uzavře případ.

"U Merlinových brýlí! Co má tohle znamenat?" Severus právě vešel ze svých komnat do kabinetu a spatřil spoušť, kterou tam v noci s Hermionou nechal.

"Důkaz skutečnosti, že i Severus Snape je jen lidská bytost," pronesla nezvykle klidně Hermiona, která vešla druhými dveřmi ve stejný okamžik.

"O čem to melete?" zpražil ji tvrdě, "a vůbec, co tu děláte?"

"Jdu si pro svou výhru," odsekla a bylo jí úzko. Čekala spoustu různých reakcí, ale nenávist a pohrdání v jeho očích mezi ně nepatřily.

"Pro jakou...," Severus se zarazil. Ještě jednou si prohlédl celou místnost: dva pracovní stoly, kotlíky, přísady, jeho hábit, další černý hábit, spousta žlutého slizu a nechutně růžového gelu, náznak vůně růží z Jericha.

"Vy si to nepamatujete?" zeptala se překvapeně.

"Ale jistě, že si to pamatuji!" zasyčel, "proč jste tady nechala takovou spoušť?"

"Měla jsem lepší věci na práci!" obořila se na něj a pomalu se ve všem ztrácela. Bylo by možné, aby to celé zapomněl? Nebo na to prostě zapomenout chtěl? Nic to pro něj neznamenalo?

"Zajisté, oslavovat vítězství," ušklíbl se. Ze šuplíku ve stole vyndal zapečetěnou obálku a hodil Hermioně k nohám. "A teď vypadněte, musím uklidit ten nepředstavitelný bordel."

"Samozřejmě, jen ještě jedna věc," řekla, sehnula se po obálku a rozhodovala se, jestli má smysl něco dodávat, ale nemohla to jen tak přejít, "příště laskavě neničte stopy důležité pro mé vyšetřování!"

"VEN!" zařval ostře.

"Bastard," ulevila si Hermiona v půlce cesty ze sklepení. Pak ji napadlo, že se půjde osobně přesvědčit o tom, jak moc byl Severus Snape ve svém pokusu o napravení včerejších schválností neznámého pachatele dobrý. Protože kdyby čirou náhodou našla nějaký nedostatek, něco, co zapomněl nebo přehlédl, mohla by mu to otlouct o tu jeho nadutou hlavu. Jenže nenašla nic ani v provizorní učebně lektvarů, ani v okolí kousacích dveří, které na ni nepřátelsky vrčely a do zmijozelské společenské místnosti se pro jistotu nevydala. Zbytek dne strávila ve svém pokoji přípravou potřebného a draze zaplaceného lektvaru, po jehož požití měla dočasně ovládat hadí jazyk.

"Teď to musí osmnáct hodin zrát," vydechla spokojeně. Její žaludek ovšem tak spokojený nebyl a zlověstně zakručel. Jako správná Nebelvírka se rozhodla, že nebude až do konce svého pobytu v Bradavicích jíst v ústraní kvůli někomu jako je Severus Snape a vydala se na večeři do Velké síně. S úlevou zjistila, že její místo bylo na opačném konci, než se nacházel černý netopýří skunk. Celý den mu dávala různá jména, ale žádné nedokázalo smazat ten pocit, který při každé vzpomínce na včerejší noc, projel jejím tělem. Lehce se předklonila, aby viděla přes Nevilla a hledala Snapeovu postavu. Seděl si tam s neutrálním výrazem na kamenné bledé tváři a krájel kotletu, aby její kousek o vteřinu později nabodl na vidličku a strčil do úst. Jeho oči se dívaly kamsi do prázdna, ale v jednu chvíli se nečekaně zabodly do těch jejích. Polekaně uhnula pohledem. Ve stejný okamžik se k ní otočil Neville a ona měla chuť ho za krytí, které jí tak nevědomky poskytl, políbit.

"Hermiono, já… potřeboval bych tě o něco poprosit," vyhrkl s ruměncem ve tvářích.

"Cokoli," rozzářila se jako světýlko na vánočním stromku.

"Lenka mi poslala sovu … a já mám večer dozor… McGonagallová říkala… že když se domluvíme… no tak bych mohl…," lezlo z něho jak z chlupaté deky.

"Jasně, jen běž, to zvládnu," vytušila, oč ji prosí. Vlastně jí už podruhé vytrhl trn z paty, vezme s sebou Harryho, projdou se po chodbách, hlavně nechtěla být sama.

***************************************************************************

"Takže ten lektvar budeš mít zítra?" ptal se už potřetí Harry.

"Ano, večer si vezmu první dávku," řekla klidně.

"Nemá nějaké… vedlejší účinky?" zeptal se starostlivě?

"Jako třeba?" divila se, jak mohl pochybovat o jejích schopnostech. Způsob získání receptu si raději nechala pro sebe. Harrymu se sice zdálo divné, že by jí ho Snape dal jen tak, ale po podrobnostech se naštěstí nepídil.

"Já nevím, změní se ti kůže, naroste hadí ocas nebo zuby, zezelenají oči, možností je spousta," smál se Harry.

"Ty jsi trdlo," šťouchla do něj Hermiona pobaveně.

"Hej, co to tam děláš?" rozběhl se najednou Harry ke skrčenému studentovi, který cosi vypouštěl z malé krabice. Když zaregistroval běžícího bystrozora, dal se na úprk, merlinžel ne dostatečně rychle. Harry po něm skočil a povalil ho na zem s takovou razancí, až mu vyrazil dech.

"Jméno!" zasyčel na něj Harry.

"Conrad Hemley," špitl chycený student.

"Jau," vykřikla Hermiona.

"Herm, co se sakra…," nedokončil větu a sykl bolestí.

"Žahavé berušky! Vezmi toho zmtk na ošetřovnnn," snažila se ho instruovat, ale měla dost práce s chytáním malých červenozeleně zářících tvorů, kteří žahali jako medúzy.

******************************************************************

"Student vaší koleje byl přistižen, jak na chodbě vypouští tyto žahavé berušky," skoro křičela Minerva na Severuse, jako by je tam snad dal on sám.

"Dotis Ingea, velice vzácný a zajímavý tvor, jejich krev je ceněnou přísadou do…," odříkával Severus nahlas a ředitelčino rozhořčení ho nechávalo zcela chladným.

"Severusi! Nejsem tady nikomu pro legraci!" Hermiona už zažila hodně věcí, ale takhle vytočenou Minervu McGonagallovou ještě ne.

"Zajisté se domníváte, že panu Hemleymu přišijete i ty ostatní výtržnosti," nadechl se Severus a následujících několik minut nepustil nikoho jiného ke slovu, "potom vás ovšem musím zklamat, neboť nikdo z mé koleje by se k ničemu tak podřadnému a naprosto směšnému nikdy nesnížil! To zaprvé. Zadruhé v době útoku na pana Swana byl Conrad prokazatelně mimo Bradavice. Zatřetí jenom naprostý idiot," s důrazem na slovo idiot se jeho pohled zaměřil výhradně na Harryho, "by na žahnutí od tohoto tvora použil kouzlo proti popáleninám. Odměnou vám budiž skutečnost, že jste si tak přivodil další čtyři dny bolestí navíc. Začtvrté se o potrestání svého studenta postarám osobně. Madam Pomfreyová, jakmile se vrátím do kabinetu, pošlu skřítku s mastí, která zmírní svědění a do čtyřicet osm hodin zhojí veškerá místa, kterých se ta havěť dotkla. Pan Potter je smolař, na jeho rány mast účinkovat nebude, jeho chyba. Au!" Severus s hlasitým plácnutím usmrtil hmyz, který z Hermionina hábitu přelezl na jeho krk. Harrymu ujelo škodolibé uchechtnutí. Viděl, jak ta beruška, nebo co to vlastně bylo, leze na Snapea, ale nepovažoval za důležité o tom profesora informovat. "Názorný důkaz toho, jak skvěle NEodvádíte svou práci, slečno Grangerová!"

"Chybička se vloudila," vraždila ho Hermiona pohledem a kousala se do rtu, aby si ukrutně svědící a ke všemu navíc zeleně světélkující skvrnky nezačala škrabat.

"Hlavně si to nedrbejte, Conrade, roznesete si to všude! Po ošetření okamžitě přijďte za mnou!" vyštěkl Severus na mladého Zmijozela, který také dostal několik zásahů.

"To už by snad stačilo," vložila se do všeho Poppy, "Severusi, tu mast, prosím, a vy ostatní sednout každý na jednu postel. Dokud vám ty rány neošetřím, nehnete se z místa. Pan Potter tady pro jistotu zůstane, dokud se toho nezbaví. A vy," obrátila se na Severuse, který se ještě stále nepohnul z místa.

"Já si to namažu sám!" odvětil znechuceně a chystal se k odchodu, ještě se ale naklonil k Hermioně, která stála vedle něj: "Být vámi, pár skvrnek si nechám, pan Weasley má velice vytříbený vkus, co se žen týče, určitě by se mu to moc líbilo."

"A jak by se líbilo vám, kdybych vám jednu strčila do kalhot?" zněla Hermionina odpověď. Ani jeden z nich si nevšiml, že je u jejich velice přátelské konverzace bedlivě pozoruje ředitelka osobně.

"Tak blízko bych vás k sobě nepustil ani v bezvědomí," sykl. Paradoxně byl tak blízko, že cítila jeho horký dech na tváři.

"Uvidíme," oponovala mu výhružně.

"Všechno v pořádku?" zeptala se Minerva starostlivě, když Snape odešel.

Hermiona se za ním zmateně dívala. Jak to myslel? Blíž než včera už u něj být nemohla. To jednoduše nešlo! Pak si uvědomila, že na ni někdo mluví. "Prosím?"

"Ptala jsem se, zda je vše v pořádku?" zopakovala Minerva otázku a zvědavě si Hermionu prohlížela.

"Jak se to vezme," vydechla Hermiona, "ty rány hrozně svědí, jediný chycený podezřelý je zřejmě zodpovědný jen za dnešní habaďůru, Snape mi zničil stopy posledních tří útoků a navíc mě evidentně nemá rád."

"Severus nemá rád ani sám sebe," pronesla Minerva smutně. Jestli to mělo Hermionu uklidnit, tak to ani trochu nepomohlo. Poppy se přihnala s mastí a tak byla alespoň jedna věc vyřešena. Harry dostal lektvar na spaní, aby se neudrbal k smrti a Hermiona se vydala opět do sklepení. Hodlala osobně dohlédnout na to, že pan Hemley bude přísně potrestán!

"Motají se tady bystrozoři a vás nenapadne větší pitomost, než jim přímo pod nosem udělat takovou pitomost. Je vám jasné, že musím Zmijozelu strhnout pětadvacet bodů? Koukejte je zítra získat zpět, jakkoli!" spílal Severus tomu usmrkanému třeťákovi na chodbě před zmijozelskou společenskou místností.

"Ta mudlovská šmejdka si za to může sama, dozor měl mít Longbottom," procedil Conrad a ze Snapea si evidentně nic nedělal.

"Profesor Longbottom! A ten prvně zmiňovaný výraz už nikdy nechci slyšet. Dalších pětadvacet bodů dolů a zítra přesně v osm hodin se budete hlásit u Filche, stejně jako celý následující měsíc!" nařídil nekompromisně Severus. Hemley jen tiše zaúpěl.

"Zajímalo by mne, proč jste to udělal?" zeptala se Hermiona tvrdě, oba po ní mrskli velice nepříjemné pohledy, protože si vůbec nevšimli, že jejich rozhovor má svědka.

"Protože Longb," spustil Conrad, ale všiml si varovného zasyčení svého profesora, "protože profesor Longbottom o mně řekl, že nejsem schopný poznat obyčejnou mrkev od mandragory."

"Můžete jít, Hemley," propustil ho Severus.

"Měla jsem ještě pár doplňujících otázek," obořila se na Snapea Hermiona.

"Pozdě," ušklíbl se Severus vítězně a nechal ji na chodbě samotnou.

***---***---***---***---***---***---***---***---***---***---***---***---***---***---***---

kapitola sedmá - Není jazyk jako jazyk

"Pozdě? Já ti dám pozdě, ty jeden povýšený... bubáku!" syčela Hermiona do ticha chodby. Vytočená na nejvyšší míru odešla k sobě. Je nesmírně obtížné jít spát, když vámi cloumá vztek. Dokonce ani rozečtená kniha nedokázala Hermionu rozptýlit. Měla neodolatelnou chuť nakopnout profesora Snapea do jakéhokoli bolestivého místa... do břicha, pod koleno, do rozkroku... kamkoli! Jenže uvedení plánu do praxe by znamenalo jistou smrt, tak se raději spokojila s mudlovským příslovím "boží mlýny melou pomalu, ale jistě", dala si dlouhou sprchu a přece jen se pokusila usnout.

**********

"Jak je to možné?" Severus naštvaně přecházel po místnosti sem a tam. Proč si nic nepamatoval? Snažil se usilovně zaměřit na včerejší večer, ale nepomáhalo to. Nakonec si přivolal myslánku a ponořil se do příslušné vzpomínky. Viděl sám sebe, jak se soustředí na přípravu lektvaru, horlivě přemýšlející Hermionu, vlastní osudovou chybu při míchání a následný růžový hnus na svém oblečení. Nevěděl, co ho vytáčelo víc: ta protivná barva nebo skutečnost, že se dopustil tak idiotské chyby? Pozoroval udivený výraz na tváři nebelvírské vševědky a následný výbuch i jejího kotlíku a dál... tma... černočerná nic neříkající depresivní tma. Koketoval s myšlenkou rozbít myslánku, ale sám dobře věděl, že to nejde. Byla velmi vzácná a sehnat jinou by zabralo roky, možná i desetiletí. Byla ještě jedna možnost... získat tu vzpomínku od... nepřipadalo v úvahu! Dobrovolně by mu ji nedala a prosit? On? "NIKDY!" odplivl si nahlas.

**********

Když se dobře vyspíte, hned vypadá nový den lépe. Hermiona se cítila odpočatá a svěží a to i po pěti vyučovacích hodinách. Co na tom, že měla ještě dvě před sebou, a potom dozor ve Velké síni. Už večer se konečně napije lektvaru a snad se pohnou z místa.

"Jak to chutná?" zeptal se jí Harry po večeři, když do sebe obrátila příslušnou dávku sytě žluté tekutiny.

"Hm... jako vyzvracený vanilkový pudink s pomerančovou šťávou a chilli papričkami," zašklebila se Hermiona.

"No fuuuuuj," ošil se Harry, "jdeme si přátelsky popovídat?"

"Proč bych jinak ten humus pila?" poznamenala Hermiona a společně se vydali do inkriminované chodby, kde Harry zaslechl hadí jazyk.

"Někdo je tady," ozvalo se najednou.

"Kdo nás to ruší? Kde je náš přítel? Chceme ven."

"Jak vás mám dostat ven a odkud?" Hermiona v nadšení ze skutečnosti, že slyší vetřelce, zapomněla uvažovat logicky a tím se dopustila velké chyby.

"To přece víš, proč se na to znovu ptáš? Máš nějaký divný hlas. Tebe neznáme, už ti na nic neodpovíme."

"Váš přítel nemůže přijít, poslal nás," zapojil se Harry.

"Lžete! Cítíme ho. Neopustil by nás. Ne, když jsme tak blízko."

"Neopustil vás, to ne. Je nemocný, nepustí ho sem, dokud se neuzdraví," plácal Harry.

"Nemůže být nemocný. Má naši krev. Mlč, nic jim neříkej! Jsou to cizáci."

"Nejsme! Snažíme se vám pomoci," přidala se Hermiona.

"Odejděte, jste nám k ničemu!"

A bylo ticho.

"To se nepovedlo, do hajzlu!" ulevila si Hermiona, vkládala do této chvíle tolik nadějí.

"Hermi, to nic, přijdeme na něco jiného," konejšil ji Harry.

"Nepřijdeme, tohle byla jediná možnost. Už s námi nebudou mluvit. Je nemocný, nepustí ho sem... to se povedlo! Nic blbějšího tě nenapadlo?" obořila se na něj.

"Zato tvoje dotazy byly rozhodně lepší - jak a odkud? Taky tě mohlo napadnout, že to už asi tomu příteli řekli," oponoval Harry.

"No jo, no jo, samozřejmě, já jsem ta špatná," rozčílila se Hermiona.

"Nic takové netvrdím, jen jsme si to měli líp naplánovat," snažil se ubrat Harry.

"Naplánovat? Copak tady se dá něco plánovat?" zlobila se.

"A proč by se nedalo?" nechápal.

"Protože je to tu postavené na hlavu. Žádné stopy, Snape mi háže klacky pod nohy, ničí mi důkazy, nespolupracuje a... a... a...," Hermiona zalapala po dechu, polilo ji horko a svět před jejíma očima zezelenal.

"Hermi, co ti je? Hermi?!" Harry zpanikařil, kamarádka se mu právě sesunula k nohám. Vzal ji do náruče a nesl na ošetřovnu.

Měl sice slušnou fyzičku, ale i tak řádně funěl a byl celý zpocený, když ji položil na postel. Poppy mumlala diagnostická kouzla a zamyšleně krčila obočí.

"Bonny, přiveď Severuse," přikázala své skřítce.

"Co s ní je?" zeptal se netrpělivě.

"Nemám tušení, chlapče, nemám tušení," odvětila ustaraně.

"Zase vaše přítelkyně vykašlává kočičí chlupy nebo copak je to tentokrát?" ušklíbl se Severus na Harryho škodolibě.

"Strašně rychle dýchá, Severusi a na krku má něco jako... jako hadí kůži," popisovala stav pacientky Poppy, "vůbec nevím, co to je."

"Já ano," odpověděl suše, "postarám se o ni." Poppy se dál nevyptávala.

"A vy si jděte po svém, Pottere," vyháněl Harryho z ošetřovny.

"Ani se nehnu, dokud nebude v pořádku!" nedal se.

"Pak tady budete stát do skonání světa," prohlásil tvrdě a odešel. Potřeboval do skladu zásob pro odvar ze stojatých vod

nilského močálu.

"Jestli chcete, abych ji uzdravil, tak vypadněte," zpražil Severus stále čekajícího Harryho, když se vrátil.

"Pokud jí zkřivíte jediný vlásek, najdu si vás, profesore!" pohrozil mu Harry a k úlevě obou, odešel.

"Ty a pět tříletých děcek, hrdino!" ulevil si Severus a nalil Hermioně potřebnou dávku léku do krku. Polykání nebylo třeba, pár kapek pak nalil na krk.

"Au, to pálí," špitla Hermiona.

"Když neumíte číst, musíte něco vydržet," podotkl Severus ironicky.

"Umím číst!" odsekla Hermiona.

"Potom je mi záhadou, že jste přehlédla dost podstatnou poznámku a sice - dvacet čtyři hodin před požitím lektvaru nejíst nic, co se byť jen mihlo kolem mléka!" poučil ji škodolibě.

Hermiona se kousla do rtu. Káčo jedna blbá, napomenula sama sebe v duchu. Jak mohla být tak pitomá? Na konci předpisu byla ještě jedna věta, kterou přelétla, ale nepřečetla pozorně.

"Proč to nebylo napsáno na začátku?" vyjela na Severuse.

"Snažíte se snad svou neschopnost hodit na mou hlavu?" sjel ji přísným pohledem.

"Jak bych jen mohla?" zamyslela se na oko Hermiona, "je přece naprosto běžné, že podobné rady se píší až na samý konec receptu malým písmem, aby je bylo snadné přehlédnout."

"Podcenila jste přípravu," obdařil ji mrazivým úšklebkem.

"A vy jste špatně napsal postup! To si říkáte mistr lektvarů?"

"Pozor na slova, SLEČNO!" zvýšil hlas Severus.

"Trhněte si nohou, PANE!" napodobila posměšně jeho tón.

"Tady má být klid," napomenula je oba Poppy. "Severusi, děkuji vám za pomoc, ale teď bych velice ocenila váš odchod."

Oslovený se nenamáhal se slovy na rozloučenou a s elegancí sobě vlastní odvlál.

******************************

Bystrozoři na hradě, kdo s tím mohl počítat? Kazí mi plány. Musím improvizovat. Ta ženská se mi pořád plete do cesty a šmejdí v chodbě. Jak jen odlákat její pozornost? Zítra se má konat zápas... velice vhodná příležitost! Nemám v zásobě tolik nápadů. Hlavně se neprozradit. Všechno se protahuje, jestli nebude zbytí, budu ji muset nějak zpacifikovat. Ale zpět k původnímu záměru. Někde tady musí být semena přísavníku vřískavého. Já jim ještě ukážu, zač je toho loket. Nikdo si se mnou nebude zahrávat a hatit mi životně důležité poslání! Á, tu jsou, nejvyšší čas dát vás do země, holátka. Blíží se půlnoc, ideální - ta maškaráda má začít v deset hodin. Už v sedm ráno bude místo změněno k nepoznání. Jsem prostě geniální, ta slečinka si na mě v žádném případě nepřijde!

***************************

"Nemožné, nemožné, absolutně nemožné!" kroutila hlavou nevěřícně Minerva.

"Co se stalo?" zeptala se Hermiona.

"Celé hřiště je porostlé nějakým sajrajtem," vzdychl Harry.

Hermiona protočila oči, v krku jí škrábalo, nespala zrovna dvakrát klidně, a když si dovolila doufat, že alespoň porážka

Zmijozelu Nebelvírem při famfrpálu jí zvedne náladu, tak hřiště zamoří nějaká plazivka.

"Zavolali jste Nevilla?" tázala se unaveně.

"Nevilla?" zarazil se Harry.

"Ano, jistě, Nevilla nebo máš snad v záloze jiného profesora bylinkářství?" uhodila na něj Hermiona s neskrývanou dávkou ironie.

"Už pro něj letím," usmál se Harry, který narážku na svou neschopnost evidentně nepochopil.

"Nenechte se znervóznět, má milá," řekla Minerva starostlivě, "komplikace jsou kořením života a je jen na nás, jak konečné dílo dochutíme."

Hermiona se pokusila o úsměv, ale výsledkem si jistá nebyla. Děkovala Merlinovi, že přišel Neville a v jeho těsném závěsu Severus Snape, jehož přítomnost už za poděkování rozhodně nestála.

"Neslýchané, jak se může někdo opovážit!" rozčílil se, "vsadím se, že má tohle na svědomí nějaký chytrý Nebelvír! Ale zápas se odloží, na tom trvám, porážce se rozhodně nevyhnete!"

"Taková vzácnost," vydechl konsternovaně Neville, "přísavník vřískavý."

"Vřískavý?" zarazil se Harry. Přesně v tom okamžiku se otevřely sytě rudé květy, které o pár vteřin později začaly neuvěřitelně pištět.

"Dobrotivý Salazare, za co mě trestáš?" zaklel Severus.

"Dejte pozor, květy jsou jedovaté, nesmíte se jich dotknout!" poučoval je Neville.

"My na ně rozhodně nemíníme sahat, Neville, ale jak se jich zbavíme?" snažila se zjistit Hermiona.

"Nijak, musíme počkat, až uzrají," začal vysvětlovat Neville nadšeně, "potom květy odpadnou a rostlina zemře."

"Jak dlouho to celé bude trvat?" zeptal se nečekaně profesor Snape.

"Sedm hodin," odvětil Neville.

"Ten vřískot je strašlivý, Silenci-" chtěla zasáhnout Minerva.

"Ne, paní ředitelko, Silencio ten křik jen zvýší!" zastavil ji právě včas Neville, "Attenuatio*," zvolal s hůlkou v ruce a bylo ticho.

"Perfektní, takže profesor Longbottom si právě zasloužil svůj plat. Co bude s dnešním utkáním?" vrčel Severus.

"Odložíme ho na pátek, Severusi," navrhla Minerva.

"Naprosto nepřijatelné!" protestoval Snape.

"Jaké řešení by vám konečně zavřelo pusu?" vmísila se do rozhovoru Hermiona, která měla jeho přítomnosti akorát dost.

"Ještě jednou?" vyzval ji Severus s pozdviženým obočím.

"Co máme udělat pro to, abyste byl konečně spokojený?" poupravila znění a trochu ji zarazilo, jak šokovaně na ni všichni hledí.

"Hermiono, je vám dobře?" optala se Minerva s neskrývanou obavou v hlase.

"Naprosto, nic mi není. Řekne mi někdo, proč se na mě tak upřeně díváte?"

"Mluvíš hadím jazykem," špitl Harry.

* latinsky - utlum