neděle 12. října 2014

Máte právo 7


Přijde chvíle, kdy začnete nenávidět svou minulost a vzdáte se naděje, i na to máte v životě právo, stejně jako Lucius Malfoy a Hermiona Grangerová.





Veškerá práva ohledně tématu HP náleží J.K.Rowling, za vše ostatní je odpovědná má mysl v těsné spolupráci s mou fantazií. Píšu pro zábavu, čtenářky a ne pro zisk. Bez souhlasu autorky platí zákaz kopírování textu.


7. Máte právo vzdát se naděje a nenávidět svou minulost

Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly… kdysi toto moudro někde četl a právě v danou chvíli se mu vybavilo. Jeho brilantně vymýšlený plán dostával své první trhliny. Zaprvé potřeboval zahnat vzpomínky na poslední setkání se svou advokátkou. Neustále se mu do mysli vkrádaly úvahy na téma poddajnosti slečny Grangerové. Byla by i při pokračování jejich malé sexuální etudy tak vstřícná a snadno zpracovatelná nebo by ho něčím překvapila? Či snad dokonce šokovala? Kam až by ho nechala zajít, než by zvítězilo dobré vychování? A zvítězilo by vůbec? Musel s tím něco udělat, a proto se spojil s Claire. V první řadě mu vůbec nešlo o sex, jen si potřeboval vyčistit hlavu a s touto dámou se nikdy nenudil. Byla úžasnou společnicí a měla velmi originální názory a odpovědi na různorodá témata. Všechno probíhalo naprosto bezchybně, dokud při odchodu z restaurace málem nenarazil…


Přijmout Ronovo pozvání na večeři nebyl nejlepší nápad, to věděla hned. Ale měla sedět doma? Sama mezi čtyřmi zdmi? Už ne. Nebude plýtvat slzami a myšlenkami na někoho, kdo za to nestojí. Kdy vůbec přišla s tím nápadem, že po něm touží? Ano… jeho přítomnost v ní vyvolávala jisté pocity. Jeho doteky, polibky… vše bylo nezapomenutelné, ale stejně tak nereálné a předem odsouzené k nezdaru. Přišel čas vrátit se nohama pevně na zem a uvědomit si, že muž jako Lucius Malfoy by o ni nikdy doopravdy nestál. Alespoň ne v tom smyslu, v jakém by ona chtěla. Ještě jednou si upravila účes a zarazila se. Kdyby měla možnost s ním strávit byť jednu jedinou noc, přijala by? Odměnila svůj obraz v zrcadle opovržlivým úsměvem. Odpověď znala, jen ji nedokázala vyslovit nahlas ani sama před sebou. Díky všem zakladatelům, že zazvonil domovní zvonek. Ron vypadal stále stejně, jen trochu zmužněl. Usmála se na něj a přijala nabízené rámě. Choval se nezvykle galantně a bylo znát, že je nervózní. Když se spolu rozcházeli, proběhlo to vlastně úplně v klidu. Oba tak nějak cítili, že už je nic nespojuje. Ron odjel do Španělska s nějakou novou slečnou, ale před týdnem se vrátil a zavolal Hermioně. Nejdřív byla překvapená, ale pak přijala. Ráda… Prožili toho spolu celkem dost, tak by snad mohli být opět přátelé. Šli pěšky, Ron vyprávěl zážitky z Barcelony a Hermiona byla vděčný posluchač. Co by měla povídat ona? O Luciusovi se mohla zmínit jen těžko. Zrovna s menším zpožděním vcházeli do restaurace, když se málem srazili s Malfoyem a jeho dámským doprovodem. Hermiona sjela pohledem elegantní dámu přibližně Luciusova věku. Na jazyku pocítila hořkost a touhu praštit dokonale oblečeného blondýna pěstí do nosu.


 Výraz slečny Grangerové, když spatřila Claire, byl k nezaplacení. Lucius se ještě o tři hodiny při té vzpomínce usmíval. To ovšem nebyl důvod, proč nedokázal usnout. Za náhlý příval nespavosti mohl ten protivný zrzek, který měl být ve Španělsku s nějakou slaboduchou nánou a ne mu tady hatit jeho záměry. Nevadí, postačí malá změna. Weasley pro něj není žádná nepřekonatelná konkurence. Pozítří je pravidelná schůzka v Hermionině kanceláři, z té předchozí se mu podařilo omluvit, tentokrát tam přijde a udělá patřičný dojem.


Tak nějak předpokládala, že Malfoy opět nedorazí. Byla velice překvapená, když v příslušný čas vešel do dveří její kanceláře v naprosto skvěle padnoucím obleku, s hladkými blond vlasy staženými sametovou stužkou a nenápadným úsměvem na rtech. Hermiona na sucho polkla a hledala správná slova. Nakonec se zmohla jen na obyčejné: Dobrý den. Seznámila Luciuse s vyjádřením Elizabeth ohledně spokojenosti s novým zaměstnancem, protože uběhla právě polovina podmínky. Snažila se na něj dívat co možná nejméně, aby se vyhnula případným rozpakům a následným úvahám.

„Ještě půl roku a zbavíte se mne,“ pronesl z ničeho nic.

„Nebo vy mě,“ odsekla mu. Nechtěla být nezdvořilá, ale prostě to tak vyplynulo. Měla té jeho hry dost. Protože to určitě byla hra a ona ani trošku nerozuměla pravidlům, pokud vůbec nějaká měla.

„Nemám dojem, že bych se v tomto směru jakkoli vyjádřil,“ hypnotizoval ji pohledem.

„Opravdu? A ta dáma předevčírem?“ Chyba! Právě odkryla karty, husa hloupá!

„Žárlivost vám nesluší,“ zvedl se ze židle.

„Jděte k čertu,“ procedila skrz zuby. Trpělivost byla ta tam, už ho chtěla mít z krku.

„Tohle vám nesluší,“ udělal pár kroků směrem k ní.

„Proč by vás mělo zajímat, co mi sluší či nesluší?“ zeptala se chladně a přemýšlela, co má za lubem.

„Protože si vás chci vzít,“ pronesl s naprostým klidem.

„Pro-prosím?“ byla evidentně zaskočená. A když si Lucius před ní klekl na pravé koleno, otevřel malou sametovou krabičku a v ní na bílém polštářku ležel naprosto neuvěřitelný prsten s velkým diamantem, připadala si jako v šíleném snu.

„Vezmeš si mě?“ přešel k tykání a svůj dotaz doplnil neuvěřitelně sebevědomým pohledem, pod kterým by omdlela nejedna žena. Hermiona nebyla schopná zpracovat nastalou situaci a těžko hledala vhodná slova.

Musel se hodně přemáhat, aby se nezačal smát. Klečel tu jako naprostý pitomec a sledovat vnitřní boj slečny Grangerové. Předem prohraný, jak předpokládal. Nechtěl celou věc takhle vyhrotit, ale nedokázal si pomoct. Nechtěl se opakovat a sahat k obvyklým mudlovským klišé. Jistě, mohl ji opět někam pozvat, pokusit se ji svést a pohnout se dál, jenže to pro něj bylo zoufale nudné a nezábavné. Kdežto přijít se šokující nabídkou, to byla jiná věc. Přišlo mu, že už v té naprosto nepohodlné poloze tráví delší čas, než by se mu líbilo.

Dobrá, shrneme si zřejmá fakta – obávaný Lucius Malfoy, odsouzený, propuštěný na podmínku, bývalý Smrtijed, relativně čerstvě rozvedený, velmi přitažlivý, troufalý, arogantní a nevyzpytatelný – tady teď před ní klečí, s prstenem v ruce a vyslovenou nabídkou, ve kterou by nedoufala ani v nejdivočejších snech. Na jazyk se jí drala jedna nadávka, jedna otázka a jeden naprosto nepřípustný souhlas. Byla jen otázka času, která z těchto tří myšlenek zvítězí. Přála by si nebýt stále srdcem i duchem Nebelvír a nehledat v lidech dobro, i když v nich být nemohlo.

„Co to má, sakra, znamenat?“ zeptala se nakonec.

„Jeden by vydedukoval, že vás žádám o ruku, ale jak se zdá, měl jsem o vaší inteligenci přehnané mínění,“ odvětil poněkud nevrle, koleno ho začínalo dost tlačit.

„Fajn, tak jinak, proč tohle děláte?“ neměla daleko k výbuchu.

„Opravdu vám musím vše polopaticky vysvětlovat?“ postavil se a začal pomalu přehodnocovat výsledek, který se naprosto míjel s jeho očekáváním. „Předpokládal bych, že mé jednání vůči vám bylo více než jasné.“

„Jasné? Jasné?!“ teď už se opravdu přestávala ovládat. „Provokoval jste mě, sváděl a… a…“ hledala vhodný výraz vystihující jejich poslední setkání. „A pak vás potkám Merlinví s kým!“

„Ta dáma není Merlinví kdo. Jde o velice dobrou rodinnou přítelkyní a taktéž je často mou obchodní partnerkou. Máte pocit, že svádím polovinu Londýna?“ měřil si ji pohledem.

„Omlouvám se,“ zrudla. Bylo možné, aby mu křivdila?

„Omluva se přijímá,“ pousmál se, „jak zní vaše odpověď?“ chtěl to celé ukončit, protože se mu to přestávalo líbit.

„Já…“ zarazila se, „dáte mi čas na rozmyšlenou?“

„Kolik je len libo,“ odpověděl.


Vlastně mohl být celkem spokojený. Striktně ho neodmítla, a pokud mu bylo známo, patřila Hermiona Grangerová k tomu typu žen, který vedle sebe musel postavit všechna pro a proti, než se dostal k nějakému podstatnějšímu závěru. Počkal, až si stoupne, aby mu podala ruku na rozloučenou, jako to udělala prozatím pokaždé. Místo, aby nabízenou ruku přijal, vzal ji kolem pasu, přitáhl k sobě a políbil. Aby podpořil svůj záměr, nechal krabičku s prstenem na jejím pracovním stole jako připomínku toho, že se vše odehrálo a nebyl to jen výplod její fantazie.


Ještě o tři hodiny později seděla v kanceláři a hypnotizovala paprsky svíčky, které se odrážely od dech beroucího kamene. Vyndala ze šuplíku blok a nadepsala si dva sloupečky – Pro a Proti…

8 komentářů:

  1. No tutok? Co má tohle znamenat? Jsem stejně zmatená. jako Hermiona :D, opravdu by mě zajímalo, co má ten blonďák za lubem...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslím, že "odborný" výraz by mohl znít: Léčba šokem :D Chápej, on má prostě plán! :D

      Vymazat
  2. Cože žádost o ruku? Jen tak z ničeho nic? To by mě zajímalo co Lucius zase chystá. Děkuju za kapitolku.scully

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Uznej, že kdyby jí čekala, tak by to nebylo takové dobrodružství :) Díky za komentík

      Vymazat
  3. Překvápko teda..Jen by mě zajímala Luciova reakce, kdyby Hermiona neváhala a řekla ano :D Yennefer

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Osobně si myslím, že by byl na výsost spokojen se svou osobou, neboť jiná odpověď než ano je pro něj naprosto nepřijatelná :D :D

      Vymazat
  4. Tak teď jsem se fakt pobavila :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To jsem ráda a hned mám lepší den :) :D

      Vymazat

Každý komentář velmi potěší, i kdyby to byl obyčejný smajlík. Díky za Váš čas :)