knihovna - M. Štefko: Mrtvé ženy

Mrtvé ženy vypráví svůj příběh a vy budete naslouchat bez dechu

Dnes vám servíruji detektivní thriller s varováním, že není vhodný pro děti a mladistvé, protože obsahuje scény násilí a sexu – jo, to beru! Teď je otázka, do jaké míry autor děj vybalancuje, aby to nevyhnal ad absurdum. Ne, že bych na něco extrémnějšího neměla náladu. Jen by byla škoda, kdyby z toho byla víc parodie než detektivka. Začneme anotací:

Sandra. Melissa. Jayne. Michelle. Nebo alespoň její část. A jména přibývají. Detektiv Hank Giorgio řeší čtyři případy, které spojuje jeden faktor – na začátku byla mrtvá žena. Jeho zběsilému tempu vyšetřování a jedinečným deduktivním schopnostem možná nestačí jeho kolegové, ale bude to dost na to, aby zabránil dalším obětem?

Chválím, že je strohá. Snižuje se tím nebezpečí provalení spoileru, což je v poslední době snad povinná součást, bez které se anotace neobejdou. Já bych to trestala nějakým dosti zásadním způsobem. Máme před sebou 320 stran, které autor rozdělil do čtyř částí. Primárně si řekněme na rovinu, že Mrtvé ženy nejsou pro útlocitné milovníky klasických detektivek, kde se krví spíše šetří, detektivové jsou gentlemani a sprosté slovo by z pusy nevypustili ani za úplatu. Tady se totiž jede ve velkém: sprostá slova, krev, erotika, sex, násilí a tak dále.

Začneme pozvolna – Smrt na Kapverdách aneb detektiv Hank Giorgio na líbánkách. A místo, aby se věnoval své novomanželce, řeší vraždu. Já bych se vám rozepsala víc, jenže víte, že spoilery u mě nenajdete, proto stručně. Hank mi svými deduktivními schopnostmi hodně připomíná Patrika ze seriálu Mentalista. Povahově jsou chlapci naprosto rozdílní, nicméně bystří jsou oba stejně. Hank je zvláštní patron a upřímně, teď mluvím především k ženám – nás to k těm divným až tajemným typům prostě táhne, což?

"...Marina si Hanka pátravě přeměřovala, zvažovala, co ještě říct. Nakonec to vzdala. „Takže mi chcete tvrdit, že jste schopný řešit případ bez toho, aby na vás měl čin jakýkoli dopad, myslím emocionální dopad?“

„Ano.“

„Jste robot?“ zeptala se bez náznaku úsměvu.

„Říkali mi i horšími jmény.“..."

Druhá část má název Skokanka a ten ledacos naznačuje. Jenomže ne každá sebevražda je… sebevražda. Občas to má nějaký ten háček či hák a my následujeme Hanka s jeho kolegy při pátrání po podrobnostech. Děj se zamotává, atmosféra houstne, vztahy se vyvíjejí, krve přibývá a zvědavost roste. Tyto první dvě „povídky“ bych označila za rozjezdové. Taková rozehřívačka nebo, chcete-li, předehra. Jedna, maximálně dvě pomalejší chvilky, avšak jinak má vše spád a skvělé tempo. Pokračování recenze na vás čeká na webu Knižní díra!