knihovna - C.Falconer: Velká láska malých rozměrů

Že se protiklady přitahují?

S Colinem Falconerem se nesetkávám poprvé. Vlastně – podruhé. Původně jsem si před lety, po přečtení jeho knihy Harém (recenzi najdete na mém starém blogu), brousila zuby na úplně jinou. Proč jsem nakonec zvolila „lásku“? Svou anotací i obalem mě upoutala a bylo rozhodnuto.

zdroj obrázku klik

Píše se rok 1489, Španěly od vítězství nad Maury dělí už jen krůček a inkvizice se živě zajímá o všechny, kdo by se snad mohli odklánět od víry pravé. A v téhle neklidné době se setkávají velký malíř malé postavy a jeho krásná múza a začíná drama lásky, přátelství, nenávisti a zrady.

Diego Vasquez byl obdařen úžasným talentem a jeho obrazy zdobí sevillské kostely, do vínku však dostal také groteskně malé tělo, které mu přináší mnoho trápení a posměchu. Když ho okouzlí překrásná Mencia, raději to nepřizná ani svému jedinému příteli (a snad ani sám sobě), a smutek a beznaděj skrývá za hradbou ironie a cynismu.

Dáma má ale vlastní hlavu a vlastní plány – a k těm patří i to, že by se ráda učila malovat od skutečného mistra.

Jejich setkáním začíná příběh lásky a nenávisti, přátelství a zrady, závisti, uražené pýchy a pomsty, který se odehrává na sklonku reconquisty a zavede nás do sevillských krčem a kostelů, do kobek inkvizice, ale i do emírova paláce v Granadě a jeho harému. Dostane nakonec tahle nesourodá dvojice vůbec šanci být spolu?

Autor:  Colin Falconer

Originální název: A Great Love of Small Proportion

Nakladatelství:  BB Art

Žánr: historický

Rok vydání: 2018, originál v roce 2016

Počet stran: 312, ebook ve formátu epub 341

Série: žádná

Překlad: Lucie Johnová

Autorovy webové stránky v angličtině:

image source click

Očekávání:

Nebudeme si tu nic namlouvat, čekala jsem romantiku jako poleno. Zřejmě jsem musela mít zatmění, protože Colin Falconer rozhodně není autor prvoplánových červených knihoven.

Skutečnost:

Myslím to vážně, není! Legrace stranou. Jestli hledáte obvyklý scénář typu: nejdřív se nemohli vystát, potom po sobě toužili, naštvali se na sebe, nechtěli se, chtěli se, nechtěli se, vzali se… alou o regál vedle. Ideálně o dva!

…“Jste ohavný.“

„To proto, že jsem tak malý. Časem zjistíte, že takoví jsou všichni trpaslíci. Jsme malí, odporní a zlí.“

„Jak může být někdo, kdo maluje jako anděl, být takový ďábel?“

„Nejste první, kdo se takhle ptá. Nemám pro vás odpověď.“…

Už u Harému jsem si všimla, že nechybí surovost. Ne ve smyslu násilí, ale dramatu. Právě to mě u Colina baví. Nemáte předem jasný závěr. Ano, jsou i romantické knihy nekončící happy endem. Upřímně mi ale řekněte, kolik ze sta jich bude – jedna? Maximálně dvě.

Trvalo dlouho – dobře 120 stran, než jsem se do příběhu začetla a chytil mě. A kdo čte mé recenze pravidelně, ten ví, že jak se nezačtu do strany číslo 50, je zaděláno na průser. Opravdu. Začnu mít chuť knihu odložit nebo přeskakovat, svrbí mě prsty nakouknout o pár stránek dál čistě preventivně a pak se vrátit zpět. Vždycky mě stojí hodně přemlouvání něco takového neudělat. Bylo by to na škodu.

…“Takže teď už mi nepatří ani mé vlastní myšlenky? Copak nestačí, že říkám, co ode mě lidé chtějí slyšet, a že maluji, co chtějí namalovat – ať už je to cokoli? Můj pradědeček byl žid. Kdyby se někdy vrátili muslimové, budu Maur. A jestli mi někdy někdo přiloží meč na krk a řekne mi, že Bůh je obrovská sépie, tak mu to odkývám.“…

I tady se vyplatilo počkat. I když za to knize snížím za chvíli hodnocení. Děj se pak rozjel takovým spádem, až jsem nestačila mrkat. Autor se s tím nemaže. Nebalamutí nás, že je vše zalité sluncem, všude voní růže a láska dýchá z každého pohledu. Ne, tohle je opravdu napínavé, dramatické, smutné, vážné, sem tam vtipná hláška na odlehčení – nikdy netušíte, jak to bude dál a to mě baví.

Jsou ovšem i věci, které mě točí do vývrtky. Již dříve zmiňovaný hlemýždí rozjezd. Hned za ním jdou nepřeložená slova psaná v textu kurzívou. Beru, že je to nejspíš autorův styl. Bylo to i v Harému, takže si nemyslím, že by byla překladatelka líná slůvka dohledávat, jenže já si některá dohledat musím. Respektive nejsou to slova anglická, nýbrž italská. Ano, něco znám, další se dá pochopit z kontextu, ovšem bytostně nesnáším, když je tam něco, co nevím, skutečně mě taková věc irituje. No a jako třetí tu máme průs…švih největší. Závěr. Po tak krásném rozjezdu a napínavém ději přijde mach sekerou a příběh skončí. Člověk by měl skoro pocit, že mu dal někdo knihu s vytrženými stranami (pomineme, že jsem četla e-book). A ještě přijde epilog, který mohl být pojat úplně jinak, protože to, co v něm bylo obsaženo, se dalo dát později jako autorův dovětek či něco podobného.

…“Pokud vím, tak jsem já políbila tebe, Diego. Jsem přesvědčená, že jsi čestný muž a nikomu to neřekneš.“

„Nikdy bych tě nezneuctil,“ ujistí ji.

„To by se ti ani nepovedlo. Dostat mě z těchhle šatů je práce na půl večera pro dvě služky.“…

Inu, milý pane Falconere, tohle jste pos…dělal! Mám chuť dát jen dvě kachničky, leč budu mírná, protože mě příběh z větší části bavil. Přejdu tedy hořkost z úvodu a závěru, dám tři a budu doufat, že u třetí knihy si ten malý vroubek vylepšíte – u té vám rozhodně neodpustím ni ň!