Proč se tedy nepustit do omalovánek inspirovaných oblíbenou sérií a jejím filmovým zpracováním. Harry Potter prostě a jednoduše nikdy neomrzí. Nebo se snad pletu?
Anebo taky ne. Všem je nám totiž jasné, že nás čeká utrpení v podobě otevřeného konce a další čekačka na pokračování. Protože tak to prostě a jednoduše u T. M. Fraizer je.
Dnešní titul - Hon na knížete Draculu - představuje druhý díl série, která začala knihou Po stopách Jacka Rozparovače. Příběh navazuje tam, kde první díl skončil, a zavádí nás do tajemného prostředí Rumunska, na starý hrad, ve kterém sídlí… škola. Přestože kniha zůstává na úrovni solidního průměru, nabízí jak poutavé momenty, tak i několik slabších míst. Odrazme se od anotace:
V případě dětí je občas potřeba spojit několik věcí dohromady. Zejména pokud se třeba balíme na cesty a chceme vzít knížky i hračky, ale kufr nemá nekonečnou kapacitu. Tak proč nesáhnout po publikaci, která ukrývá dva v jednom!
Po dočtení prvního dílu o sestrách Bellingerových – Holka přes palubu, jsem nebyla zrovna ohromená. Nicméně jsem se těšila na dvojku s tím, že čuchám potenciál a to zejména v oblasti možného milostného trojúhelníku, což je téma, které zbožňuji. Dočkala jsem se?
Mám ráda krimi thrillery a hned po nich ty psychologické. Jsou-li příběhy dobře postavené, jde o naprostou lahůdku, při které mrazí a klidně se může pohybovat i na hranici hororu. A jestli mám na něco pro změnu alergii, tak je to plýtvání potenciálem. Pokud má autor v rukávu schované nejedno eso, ale nezvládne omáčku, je to průser. A to se týká právě i Penzionu.
Tedy ne my, nýbrž hlavní postavy. Namlsaná předchozím psychologickým thrillerem od Sadie Jones s názvem První chyba sahám po další knize a jsem zvědavá, kam mě autorka zavede a jestli se bude opět konat nějaký wau efekt. Odpíchneme se od anotace a uvidíme!
Přiznejme si, že se dvěma zaměstnáními není mé čtecí tempo nikterak závratné. Ale dnes si názorně ukážeme, jak to dopadne, pokud narazím na knihu, která je tak pomalá, že už to snad ani pomaleji nejde. Je to průšvih? Uvidíme!
Máte pocit, že je nadpis špatně? Ujišťuji vás, že není. Ač jsou totiž Pohádky kancelářské krysy na první pohled nápadité a snad i originální, po přečtení se koná pouhé pokrčení rameny a náznak lhostejného pousmání, avšak žádné velké ohromení či snad neutuchající nadšení.
…nejde o překlep.
Skutečně nehodlám lamentovat nad anotacemi, nýbrž asociacemi. Jakmile jsem
přečetla název knihy, viděla obálku a zběžně projela, o čem kniha je, naskočil
mi film z roku 1987 s Goldie Hawn v hlavní roli – Přes palubu. Co
mají společné, jestli vůbec něco?
Hlásá obálka a já propukám v hlasitý smích! Mám totiž dojem, že nálepku bestseller dostává kde co a je to potom trochu matoucí návnada. Nicméně já se s Alexem Michaelidesem setkávám poprvé a jsem zvědavá, co si pro mě přichystal, protože námět vůbec nevypadá zle. Posuďte sami:
Neznámá autorka a ne příliš často čtený žánr. Co z toho vzejde? A co mě nalákalo? Anotace, obal a příslib hororového nádechu. Plus skutečnost, že by mělo jít o standalone čili jednorázovku aneb žádné čekání na další díly a série roztahaná na x let bez jistoty dokončení. Jeví se to jako slibný start, což?
Nebudu zastírat, že ke knihám, které mi nutí pozitivní myšlení a vyvolávají dojem, že po jejich přečtení budu s*át duhu a šířit kolem sebe mír a lásku, jsem notně skeptická. Vím, řekla jsem to hodně přehnaně, nicméně to zcela jasně a výmluvně vyjadřuje můj postoj. Přesto se do nich neustále pouštím, bez ohledu na nakladatelství. Proč (si) to dělám?
Erotiku a romantiku (a nejspíš nejen ty to žánry) občas potká moment, kdy méně znamená více a kdy není dobré držet se jednoho nápadu zuby nehty. Chce to svěží krev, nadhled, jiskru, překvapení nebo prostě jen úplně obyčejný odstup, protože jinak se může stát, že dvě knihy budou vypadat jako psané přes kopírák!
Aneb kdo všechno ho s vámi sdílí… totiž takhle: Vedete rádi vnitřní monology či dohady samy se sebou? A napadlo vás, že charaktery, které váš protivník v hlavě (čili vlastně vy) má, mohou mít různé povahy a dají se dokonce pojmenovat? Přesně o tom (nejen) je dnešní kniha od nakladatelství Portál. Miluji pestrost jejich nabídky a možnost objevovat, i když občas je ta exkurze do vlastní mysli dost… na palici.
Ano, je to trošku masáž, ale nějak se mi… nakupilo nebo urodilo? Prostě se to sešlo tak střeleně, že mi tu přistála solidní zásobička. K tomu se přidala rýma a pár dalších věcí. No a co jiného, když se nespí? Čte se! A potom to tady sviští, až se mi pod prsty na klávesnici práší!
Jsou spisovatelé, kterým propadnete. Jsou tací, se kterými víte, že se již nikdy více nechcete potkat. Potom tu máme rozpačitá setkání, nejistá, nijak ohromující či naopak strhující… Simona, jejíž příjmení je pro mě neuvěřitelný jazykolam, mi při našem prvním rande zapadla do kategorie pomalý rozjezd, nudný průměr. Polepšila se/si?
Ano, přiznávám, vymýšlet originální popisky nebo „titulky“ mi skutečně nejde, nicméně po úspěchu a nadšení z prvního dílu (Zlatá klec) jsem se po hlavě a bez váhání vrhla do volného pokračování. Je to přece paráda, mít ho hned k dispozici a nemuset čekat třeba i v řádu let. Ne?
Říkala jsem sama sobě a bokem mimo spolupráce sjela tři knihy od Roberta Bryndzy. Ještě mi chybí jedna. A pak mě, namlsanou dobrými a napínavými detektivními zápletkami, zaujala anotace dnešního kousku, která slibovala hru na jinou než vysloveně kriminální notu ve smyslu klasické vyšetřování zločinu. Jméno autorky mi není neznámé. Několikrát jsem kolem jejich knih kroužila a zatím jsem odolávala. Podlehla jsem té správné?
