Není žádným tajemstvím, že první díl tohoto příběhu – Agent Samantha Parksová – mě oslovil, avšak nijak zvlášť neohromil. Šlo spíš o průměrnou akční záležitost s lehkým nádechem sci-fi. Proč jsem zatoužila číst pokračování? Inu, protože zvědavost je mrcha nenasytná!
Máte zemi, která vás nějakým způsobem fascinuje, ale zároveň víte, že ji v životě nenavštívíte? Za mě je to Japonsko. Země plná protikladů, opředená legendami, mýty a klišé z filmů i knih. Proto mě lákalo přečíst si zkušenosti někoho, kdo je mi věkově i kulturně blízký, pročež mi bude jeho pohled vyhovovat a jeho nebo její vyprávění mi půjde nejen dobře číst, ale i strávit a především uvěřit.
Máte pocit, že je nadpis špatně? Ujišťuji vás, že není. Ač jsou totiž Pohádky kancelářské krysy na první pohled nápadité a snad i originální, po přečtení se koná pouhé pokrčení rameny a náznak lhostejného pousmání, avšak žádné velké ohromení či snad neutuchající nadšení.
Humorné knihy jsou stejně riskantní jako poezie. Nikdy totiž předem netuším, jak mi kniha sedne. U románů jsem schopná do určité míry predikovat, zda bude příběh úspěšný, či mám v rukou potencionálně nebezpečného adepta, nad kterým budu lamentovat. Dokážu se samozřejmě seknout. Jsem jen člověk, který má své nálady a vrtochy. Rovněž se vyznačuji hodně černým a škodolibě zákeřným smyslem pro humor. Skoro mi autora začíná být líto (teď kecám)!
Možná? Mám dojem, že nám podtitul lže! Protože v tomhle se musí poznat prostě každý, neexistuje jinak! A než se tady uvykřičníkuji do bezvědomí, pojďme se na to raději podívat hezky popořadě.
Začneme zostra: Pokud jste nečetli první díl Příliv, na dvojku rovnou zapomeňte. Spousta věcí by vám unikala a nedávala smysl. Navazují na sebe. Nebuďte lamy a jeďte popořadě! Vracíme se do prosluněné Kalifornie k hrdinům, kteří si vesele hazardují se životem, tokají jako smyslů zbavení a taky surfují. Mimo jiné.
Humor je snad stejně ošemetný jako poezie. Roli v jeho vnímání a v tom, zda vám sedne či nikoli, hraje nejen nálada. Důležité je i vaše rozpoložení, psychická naladěnost nebo naopak rozladěnost. Dalším z ovlivňujících faktorů může být stres… Občas se úplně obyčejně může stát, že si s autorem nesednete a na vině není ani jeden z vás.
Pojďme se podívat na zoubek tomuto malému bonbonku. Jak jinak nazvat novelu, která má 99 stran? Ale nebudeme lamentovat předem, počet stran nemá vliv na kvalitu... neměl by mít... což? Jakou nejkratší knihu jste četli? A jak se líbila?
Sci-fi není můj standardní žánr, ale už jsem zmínila několikrát, že jsem nevěrnice a ráda přebíhám sem a tam a vyzobávám si, co mě zaujme, tak proč ne. Nenápadná a prakticky nic neříkající obálka je doplněna o následující anotaci:
Ne, klid, já vím – dětské knihy už jsme tu měli a ještě mockrát mít budeme. Jde o to, že dnešní kousek zatím ještě nevyšel. Ale oslovila mě autorka, zda si nechci přečíst a napsat recenzi ještě před vydáním, zatímco běží „předprodej“. Ono se pro to používá takové krásné anglické slovíčko „crowdfunding“. Je to vlastně další cesta, jak dostat knihy do světa. Knihy od Pointy tu vídáte celkem často (někdy je to paráda, jindy průměr, potom přijde průšvih… tak už to chodí) a Králíček Toníček rovněž spadá pod ně. Jak mě zaujal? Kde ho můžete případně podpořit? Pojďme se na to podívat!
Setkali jste se někdy s pojmem digitální hygiena? Ne, skutečně jsem se nespletla a nemám na mysli dentální hygienu. Zuby dnes necháme na pokoji. Chyť bizona je zajímavá kniha o zdravých digitálních hranicích v rodině. Více o projektu najdete na webu digitalnihyggiena.cz.
Považuji za hodně zrádné pustit se do knihy, která zahrnuje oblíbené místo či téma. Je obtížné mírnit očekávání a zachovat si nadhled a otevřenou mysl. Šumava sice není můj milovaný Londýn, avšak k srdci mi přirostla tak silně, že jsme se přestěhovali do její těsné blízkosti.
Ruku na srdce, kniha to v recenzi trošku schytala. Položme si základní otázku: Jak by vypadal váš ideální příběh? Bez ohledu na žánr. Kde by se odehrával? Jaké by byly postavy? Každý z nás bude mít jiný nápad a stejně tak si každý z nás v ději všimne jiných detailů. Zaujmou nás rozdílně věci, stejně jako naštvou nebo minimálně donutí zapátrat blíže. A přesně to se mi stalo u Přílivu. Jak z toho nakonec vyšel?
Ano, ten titulek trochu evokuje nějaký bulvární článek spíš než recenzi. Na tom budu muset ještě zapracovat. Ale dnes tu máme něco trochu jiného. Někdo možná ví, jiný to slyší prvně, ale sem tam přicmrndávám v Knižní díře. Buď právě recenzemi na knihy, nebo tvorbou některých meme a citátů na profilu na Facebooku. Nehraji si na brouka Pytlíka. Spíš je to pro mě jiná forma odpočinku, relaxace a rovněž seberealizace a učení.
