V nějakém alternativním světě určitě existuje dokonalost. Dokonalá manželka, matka, přítelkyně, milenka, kuchařka, uklízečka a tak dále. My ale žijeme v realitě a dokonalost (či snaha o ni) je nebezpečný mýtus. Proč tedy tak často podléháme touze právě tohoto bodu dosáhnout? Nedávno jsem si na záchodě na poliklinice přečetla úžasné moudro, které mi právě teď naskočilo: „Co bylo, bylo. Co bude, bude. Ale teď je tady a všude.“ Zapomínáme žít tady a teď. A především zapomínáme, že mámy jsou taky jenom obyčejní smrtelníci – mají právo být unavené, vyčerpané. I proto mě zajímalo, co mi dnešní titul může dát.
Dnes zazní mé oblíbené slovní spojení: prevence demence. Rádi a často zapomínáme, že v současné uspěchané a technikou vyplněné době je potřeba nenechat mozek zakrnět. Kdy jste naposledy vyplnili křížovku? Vyluštili sudoku či vyškrtali osmisměrku? Na papíře, ne v telefonu nebo na tabletu. Mysl je potřeba zaměstnat. Přináší to nejen odpočinek a relax, ale má to i vliv na naši budoucnost a kvalitu života ve stáří. Že přeháním? Možná, ale po péči o člověka ve třetím stádiu demence se mi nemůžete divit. Bez váhání sahám po nejnovějším titulu od Jany Bílkové a vám mohu doporučit to samé!
V mém případě to tedy platí rozhodně. Občas potřebuji od příběhu odbočit. Ať už jde o témata, která mě nějakým způsobem fascinují, zajímají či lákají. Mezi takové patří především psychologie, management a marketing. Ráda se dozvídám nové věci i prohlubuji znalosti, které už v hlavě mám. Nikdy neškodí je trochu oprášit. Přece jen už dojíždím čtvrtý gumy (ano, to letní kulaté číslo mě fakt lehce straší – kdo by nepochopil, bude mi čtyřicet).
Co? Přece nedělat naprosto nic! Máme jistým způsobem vsugerováno, že nicnedělání se rovná povalečství, flákání, snad i forma prokrastinace, ale aby bylo ve své podstatě důležité? Absurdní myšlenka! Jenže co když ne? To jsem zase našla ideální téma na filosofování, což?!
…nějakou dobu jsem tento výraz nepoužila, což neznamená, že by mě strach z této často i dědičné záležitosti nějak opustil. Babiččin pád rovnou z ničeho do třetího stupně je velkým strašákem i po letech. Jistě, stát se může asi miliarda úplně jiných věcí, nicméně to neznamená, že na vše rezignuji a nechám to – lidově řečeno – osudu. Jak tedy zaměstnat mozek a nezlenivět? Třeba s pomocí dnešního knižního kousku!
Můj žánrový mišmaš je něco, na co jsem poměrně pyšná. Pokud mě něco zaujme, je mi žánr fuk. A to je i případ dnešního kousku. Psychoterapie je v některých zemích brána jako naprosto běžná věc. Jinde se na ni naopak kouká trochu skrz prsty. U nás není zatím tolik rozšířená a mám pocit, že se řadíme spíše k té druhé skupině, která je vůči ní jemně podezřívavá. Proč tedy nevyužít příležitost a nenakouknout pod pokličku?
A v mnoha případech se hraním i hodně naučí. Zejména naši nejmenší, ale myslím, že klidně i puberťáci. Dnešní… příručka? Asi tak bych to nazvala. Je primárně pro rodiče, pedagogy, vedoucí různých dětských skupin nebo i terapeuty, kteří pracují s dětmi ve věkovém rozmezí 4 až 10 let. Jak ji vnímám já (coby rodič) si hned povíme.
… a dneska beze
srandy. Když se řekne kněz, vidíte chlapíka v sutaně nebo v obleku
s bílým kolárkem u krku. Že ano? Určitě nečekáte dlouhý šedý vlas a kožený
křivák. Guy Gilbert nepůsobí jako
tradiční duchovní a to ze mě nemluví předsudky. I když církev jako takovou
vnímám spíše negativně, nejsem tak arogantní ani zatvrzelá, abych se vyhýbala
tématům s ní související nebo odmítala mít otevřenou mysl, pokud se
chystám číst něco, co napsal právě kněz.
A navíc se ještě může něco přiučit. Už několikrát jsme totiž narazili na skutečnost, že jsou dovednosti, které máme vrozené, jiné okoukáme. No a další se potřebujeme naučit. A co víc, dále je rozvíjet, protože nejsou vůbec žádnou samozřejmostí a potíže s nimi může mít i dospělý, natož menší a mladší dítka. Do této kategorie spadá i skupinka skrytá pod názvem sociální dovednosti. V anotaci se zevrubně dozvíte, co se pod tímto pojmem vlastně ukrývá:
Nebo ne? Každopádně nějaká ta větší či menší krize je na obzoru prakticky vždy, proto se hodí mít v hlavě uložen plán na její zvládnutí. A je tohle případ knihy, která vám dá jasný návod? Nebo bude autorka slovíčkařit, tahat rádoby moudra z rukávu a ve výsledku kde nic, tu nic? Pojďme se na to společně podívat!
Nebudu zastírat, že ke knihám, které mi nutí pozitivní myšlení a vyvolávají dojem, že po jejich přečtení budu s*át duhu a šířit kolem sebe mír a lásku, jsem notně skeptická. Vím, řekla jsem to hodně přehnaně, nicméně to zcela jasně a výmluvně vyjadřuje můj postoj. Přesto se do nich neustále pouštím, bez ohledu na nakladatelství. Proč (si) to dělám?
Zahraniční autoři a autorky thrillerů nás rozmazlili. I když by se spíš hodilo poznamenat, že zkazili. Zpohodlněli jsme a zvykli si na určitý mustr… vzor… osnovu. Dnes je tu Martin Štefko, aby nám velmi názorně ukázal, že to jde i lépe, kvalitněji a co víc – především nečekaně!
Jsou totiž okamžiky v životě lidském, kdy humor dojde. Že je nástup do mateřské školy stresující nejen pro dítě, snad dochází nám všem. Je to velká změna. Jeden by ale předpokládal, že když už potomek do školky chodil, nástup do předškolní třídy ho tolik nezaskočí. No, budu mluvit za nás: Ač proběhlo velké těšení se, realita je úplně někde jinde a nastává nejedna komplikace. Už teď je mi jasné, že si to cácorka za rok zopakuje a nástup do školy prostě ještě nepřipadá v úvahu, i když je teprve listopad. Proto jsem si chtěla přečíst nějaký titul, který by nám oběma – a především jí – pomohl… jenže jsem trochu podcenila anotaci:
Aneb rozmáhá se nám takový „nešvar“ nebo by spíš sedělo označení trend. Americký online poskytovatel filmů a seriálů – Netflix – udává směr. Vnímám to negativně? Já vlastně nevím. Možná. Liší se to kus od kusu. Například popularita seriálu Bridgertonovi přinesla nevídaný zájem o knižní serii (vychází teď s novými obálkami), která je pro něj předlohou. Něco, co jsem zhltla přibližně před sedmi lety, teď hýbe sociálními sítěmi a já se tomu vyhýbám jako čert kříži, protože mi ten humbuk nedělá dobře. Seriál Mindhunter:Lovci myšlenek mi naopak naprosto unikl a pro změnu mě láká velice. Jsem divná nebo to má někdo z vás taky tak, že na něj reklamní nátlak působí spíš negativně? Pojďme ke knize:
Marketing, reklama, reklamní kampaně… nechcete občas nahlédnout pod pokličku toho, jak podobné pojmy fungují v praxi? Jak se vlastně stane, že z nápadu, asociace či myšlenky vznikne reklama, která nás posléze otravuje kdekoli se objeví? Existuje reklama, kterou máte rádi? Alchymie není učebnice a není to ani příručka. Zasvětí vás, bude vás i špetku nudit, drobet prudit, ale rovněž vás rozesměje a předestře otázky, které vás zaskočí svou hloubkou! Ale jako vždy – odstartujeme dnešní recenzi anotací:
Aneb kdo všechno ho s vámi sdílí… totiž takhle: Vedete rádi vnitřní monology či dohady samy se sebou? A napadlo vás, že charaktery, které váš protivník v hlavě (čili vlastně vy) má, mohou mít různé povahy a dají se dokonce pojmenovat? Přesně o tom (nejen) je dnešní kniha od nakladatelství Portál. Miluji pestrost jejich nabídky a možnost objevovat, i když občas je ta exkurze do vlastní mysli dost… na palici.
Sociální sítě… média… influenceři… celebrity… povrchnost… srovnávání… marketing… to vše a my a náš mozek uprostřed jako snadný cíl. Anotace naprosto perfektně vystihuje, co přesně Anders Hansen titulem Instamozek sledoval a co v něm najdete. Zbytek se vám pokusím zprostředkovat a shrnout z mého pohledu já… a byla to tedy výzva!
Ovšem tentokrát není tak úplně na vině kniha. Podobné téma fakticky nechcete louskat v parných tropických dnech, kdy vás unavuje i dýchat, natož chtít po mozku nějakou vyšší aktivitu. Ale… dobrá věc se podařila! Mám dočteno. Ona je to taky pěkná bichlička, i když ve čtečce to vůbec nevynikne. Proto se jí pojďme společně podívat na… stránky!
V případě nejvyšší nouze se dá Jung vždycky použít jako dobré a kvalitní zatěžkávadlo, ale pšt! Víte co, mě neskolí demence, ale cca v šedesáti infarkt, protože proti němu žádné preventivní kroky nepodnikám. Což bych rozhodně měla, zamyslím se nad sebou – hluboce. Psychologie je mou amatérskou vášní. Proč jsem studovala ekonomku? Na to se mě neptejte, prostě to tak bylo a nazdar. Nicméně mít koníčka není zlé, jen děda si občas posteskne, že v přízemí jsem měla bydlet já, protože každý strop má svou nosnost. Tím nenaráží na mou váhu, nýbrž na váhu mých knih!
